Dano Šoltis v poslechovém testu: V klubu mám někdy větší trému než na vyprodaném stadionu
Košický rodák Daniel Šoltis vtrhnul na pražskou scénu s razancí uragánu v roce 1999 a od té doby se stal stálicí českého jazzového dění. V záznamu pořadu Tak to slyším já se dozvíte, jak obstál v „horkém křesle“ u Jakuba Doležala.
Jako člen slovenských I.M.T. Smile se Šoltis podíval do nesrovnatelně větších sálů, než jsou jazzové kluby, a díky studiu v polských Katovicích se seznámil s řadou polských muzikantů, kteří mu rádi zavolají, když shánějí vynikajícího bubeníka. Dnes působí mj. i s reformovanou sestavou minus123minut. Především je však členem Vertiga, progresivní jazzové formace, které už táhne na dvacátý rok existence.
Jak Dano Šoltis obstál v našem poslechovém testu? První hádanka, z alba Aliso od Davida Binneyho, působila ze začátku drobné obtíže: „Trošku to připomíná Myrona Waldena…nebo Stevea Colemana…“ A po nápovědě: „To je David Binney! To je přesně ono ‒ jeho vyjadřovací jazyk je hrozně podobný těm, které jsem nejdříve jmenoval.“
„Já ho viděl s Donnym McCaslinem, v kvartetu s Antoniem Sanchezem. A proto mě asi napadl Myron Walden, protože Binney hostuje na jedné desce Briana Bladea (se kterým M. Walden hrává, pozn. aut.) a je to přesně ten zvuk. Ale kdo tam hraje na bicí, si teď říct netroufnu.“ Byl to Dan Weiss, jak sami uslyšíte.
Při další ukázce, opět po malé nápovědě, Dano zareagoval ihned: „Tady moc variant není ‒ jedním z mála slovenských bubeníků, kteří spolupracují se zahraničím, je Martin Valihora. Ale přiznám se, že ho mám zafixovaného v trochu jiné poloze. Znám jeho nahrávky s Hiromi a Davidem Fiuczynskim, ale poslední dobou se zvukově i feelově prezentuje trochu jinak. V určitém období by to klidně mohli být Emil Frátrik nebo Marcel Buntaj, ale tohle je Martin.“
Kteří slovenští (nebo i čeští) hudebníci Dana ovlivnili? „Marcela, Emila i Martina Valihory si moc vážím, známe se dlouhá léta. V současnosti mě zaujal Marián Slávka, který se pohybuje na rozhraní různých stylů ‒ a doufám, že se objeví víc mladých bubeníků. Na Davida Hodka si vzpomínám, když byl ještě úplně malý ‒ teď už je větší než já (smích)…“
Při následující skladbě jsme napověděli, že se jedná o kapelu z Polska ‒ identifikace opět proběhla bez problému: „Jestli to je klavírní trio a nebude tam nic navíc…asi Simple Acoustic Trio, ale nevím, jestli se tak ještě jmenují (smích)… Zajímavé je, že Wasilewskému desky produkoval Tadeusz Mieczkowski, se kterým jsme se s Vertigem měli tu čest potkat.“
Dano Šoltis porovnává atmosféru ve velkých halách a v malých klubech:
Hlas Davida Bowieho poznal Daniel Šoltis okamžitě: „Za chvíli přijde Mark Guiliana… Ne? (smích) Já totiž neznám všechny songy z té desky, kterou s Bowiem natočil Donny McCaslin. Počkej, já si schválně poslechnu bicí (hraje na ně Matt Chamberlain, pozn. aut.). No, to by člověk nepoznal. Protože tenhle drumming neskutečně nakopnul Steve Gadd a spousta lidí (včetně mě) se to snaží do svého hraní zakomponovat. Někdo hůř, někdo lépe, Chamberlainovi se to podařilo fantasticky.“
U ukázky z desky Chrise Lightcapa se Dano ohradil proti tempu našeho pořadu: „Jsi na mě moc rychlý. To je dnešní doba ‒ věcem se nedává prostor a ten příběh, který by se mohl dvě minuty dít, ten vypadává ze hry. Já si to ještě poslechnu…Trochu mi to připomíná Larryho Grenadiera, zvukem i atakem, ale neznám žádný jeho projekt, kde by takhle hrál. Taky mi to zní podobně jako kapela Antonia Sancheze, kterou jsem viděl v New Yorku…“
Rozhovor měsíce: Hravá novinka skupiny Vertigo
Se členy skupiny Vertigo o novém albu NononoNininini. Šestičlenné uskupení ve studiu zastupovali Marcel Bárta, Vojtěch Procházka a Daniel Šoltis. Poslouchejte na ČRo Jazz v pátek 7. října 2016 ve 14:00.
Poslední ukázku poznal Daniel Šoltis ihned ‒ a protože s kapelou Jing Chi hraje na bicí Vinnie Colaiuta, museli jsme se hosta zeptat, čím mu připadá tento bubeník tak významný: „Odpověď je jednoduchá ‒ jednou za několik století se narodí člověk, který má dar obsáhnout vše, co může muzika obsáhnout.“
„Neexistuje nahrávka, která by mě s ním nebavila. Je to hrozně vkusné a jak je to řemeslně zvládnuté, to nemá obdoby. Fascinoval mě moment, kdy nahrál desku s Herbiem Hancockem a snad pár týdnů na to nahrál desku s Megadeth. V obou případech jsem prohrál sázku, protože jsem pokaždé nevěřil tomu, že to je Colaiuta.“
Náš rozhovor byl samozřejmě obsáhlejší ‒ dostalo se i na Danův vztah k big bandům, na jeho působení v Polsku i na stručný přehled jeho oblíbených bubeníků. Neváhejte a poslouchejte ze záznamu a těšte se na neméně zajímavého hosta v příštím vydání.
Seznam testovacích nahrávek: Daniel Šoltis
Aliso – David Binney – Aliso – 2010
Softly as in a Morning Sunrise – Hiromi's Sonicbloom – Beyond Standard – 2008
Message in a Bottle – Marcin Wasilewski Trio w/ Joakim Milder - Spark of Life – 2014
Slip Away – David Bowie – Heathen – 2002
Like Someone in Love – Slide Hampton Orchestra – Drum Suite – 1962
Stone by Stone – Chris Lightcap’s Bigmouth – Epicenter – 2015
Crazy House – Jing Chi – Live! – 2003
Více o tématu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
