Adam O’Farrill si s „elefantem“ na smeč nenaběhl

Adam O’Farrill, vnuk legendárního kubánského skladatele, kapelníka a trumpetisty „Chica“ O’Farrilla a syn pianisty a kapelníka Afro Latin Jazz Orchestra (kde s otcem také hrával) Artura O’Farrilla si už dávno vysloužil jméno na newyorské scéně jako sólista. Albový debut vydal přesně před deseti lety. Blýskl se i jako spoluhráč Mary Halvorson, účinkoval už na několika jejích deskách. Nebo jako sideman Hiromi (se kterou zahrál i před třemi lety v Bratislavě) či Vijaye Iyera.

Pro album Elephant poprvé ve svých projektech, na rozdíl od předchozích alb s aranžmá pro dva až čtyři (na loňském titulu For These Streets) dechy, zvolil koncepci jediného dechového nástroje. Album hladce utáhl, s pestrostí a vynalézavostí sobě vlastní. Víc volného prostoru mu umožňuje ukázat víc barev, přecházet od klenutých melodií přes bopová sóla až k volné formě.

Vlastně hned úvodní nadžánrová koláž Curves And Convolutions je vystavěna na nevázaném tanci mezi zvukovými barvami a žánrovými kánony. Pianistka Yvonne Rogers (mimochodem další velmi zajímavá představitelka newyorské improvizační scény) nejdříve spustí minimalistický pattern, do kterého O’Farrill vytváří zvukomalby, aby se po čase disciplinovaně přidal k repetitivní figuře, přešel k velebné, klenuté melodii a pak se utrhl ze řetězu. V dobrém smyslu slova. Ve finále dojde i na trochu toho troubení ve sloním duchu.

Elephant kvarteto|foto:Camilo Fuenteabla Brevis

Žánrovou jednotu O’Farrill opravdu neřeší, což je sympatické, zvláště když deska ve finále nepůsobí roztříštěně. Ctí bopové základy, ale jedním dechem vyjmenovává další inspirační zdroje. Jaké? „Minimalismus, elektronickou hudbu, Radiohead a filmové soundtracky Jonnyho Greenwooda.“ Hezká směs. A přidává i japonského skladatele Ryuichiho Sakamotu, jehož kompozici Bibo No Aozora (známou z filmu Babel) jako jedinou převzatou zařadil i na album Elephant.

Elektronická taneční hudba se monotónním beatem asi nejvýrazněji propsala do skladby Eleanor’s Dance.

Jak je to s tím Slonem?

Název alba může v souvislosti s hudbou, a s trubkou zvláště, vyvolávat různé povrchní asociace. Autorovo vysvětlení je ovšem lakonické: „No musel jsem album a s ním i nový kvartet nějak pojmenovat. A slon je prostě moje oblíbené zvíře.“

Do svých inspirací a myšlenkové koncepce skladeb O’Farrill nechává posluchače nahlédnout v popisu třívěté suity Sea Triptich. „Šlo mi o ideu vody jako uklidňujícího prostředí i nekonečné záhady. Tak třeba ve druhé části The Three Of Us, Floating vykresluje klavír stálou povahu vody, kontrabas její váhu a živoucí podstatu a trubka se ve vodě vznáší jako mořský tvor.“

Pokud „tři plavou“, neznamená to, že by bicí nástroje nehrály na albu důležitou roli. Zrovna v téhle části suity sice dostal Russell Holzman chvilku volna, ale v závěrečném díle „triptychu“ je jeho promyšlená hra o to zásadnější.

Proč třetí část „vodní“ suity nazval Iris Murchoch podle irské spisovatelky už trumpetista nevysvětlil. Ale nabízí se jasný odkaz na román The Sea, The Sea, kde moře slouží jako příměr pro lidské podvědomí.

Kvartet Elephant se ale umí záživně položit nejen do rozmáchlých ploch. O’Farrillovi jdou i krátké, pevné a sevřené skladby. Chytlavá Thank You Song je vyložená „hitovka“, v tom nejlepším smyslu slova.

Adam O'Farril|foto:Alice Plati

Samostatnou kapitolou je sound O’Farrillovy trubky. Hráč často využívá digitálních efektů. Ovšem účelně, dokáže tak lépe vyplnit prostor, když už se rozhodl pro obsazení bez dalších dechů. Využitím delaye, detuneru či harmonizéru ale neobětoval přirozený zvuk nástroje.

Elephant je výborná deska i kvarteto. Škoda, že v rámci evropského turné, které americký trumpetista absolvoval v únoru a březnu 2026, Česko minul (přitom zahrál v Německu, Maďarsku i Rakousku). Snad po něm zdejší pořadatelé „sáhnou“ při další příležitosti.