Allison Wheeler hledá na debutovém albu sebepoznání

Autorský albový debut Winterspring popisuje Allison Wheeler jako „vyvrcholení čtyř let komponování a zraňujícího sebezpytování“:

„Slovo Zimojaro mě napadlo náhodou během psaní v ložnici na studentské koleji, a od té doby se od něj odvíjejí v mém životě různé paralely. Winterspring vypráví klasický příběh o protichůdných silách, které se podílejí na osobním růstu. To, co bylo zamýšleno pouze jako výsledek vlastního vyjádření, se vyvíjí ve zkoumání a chápání lidského údělu. Winterspring je poselstvím o naději a růstu uprostřed temnoty (…), o nalezení smíření uprostřed niterných bojů.“

Podstatnou roli na albu opravdu hrají texty, nejen technicky brilantní zpěv, feeling a kompoziční práce. Ať už si verše psala Allison Wheeler sama, nebo vhodně použila úryvky z básně The Song Of Wandering Aengus (1897, česky vyšla mj. jako Zpěv bludného Aenguse) irského básníka Williama Butlera Yeatse.

Jako příklad poetické introspekce zpěvačky poslouží titulní píseň (dovolte volný překlad několika veršů): „Byla nebyla tady louka / našla jsem ji celou v zeleni / zabloudila jsem daleko od cesty / a vstoupila do zimojara (…) Přišel spánek a snění… tak hořkosladké, dovedlo mě daleko od domova / v březnu vanul vítr skrz moji duši / vzal všechno, čím jsem… I když vzdoruji / nenechá to být / ale nikdy se mu nesmíte vzdát.“

Autorskou vyzrálost alba totiž pěkně vysvětluje právě citovaný text. Společně s nabízejícím se srovnáním s tradicionalistickou nahrávkou tří písní, nazvanou datem 10/26/17, kterou pořídila zpěvačka ještě v době studií na University Of Northern Colorado. Nepřekvapí, že dnes už jde o úplně jinou Allison Wheeler než tu, co tehdy pěkně uchopila zvláště standard Travelin‘ Light. Jako interpretka byla Wheeler brilantní už na snímku z roku 2017. Ovšem po umělecké stránce i z hlediska originality se nyní dostala o úroveň výš.

Zdá se logické, že se na kvalitě písní pozitivně projevil právě přesun zpěvačky z jedné scény na jinou. Symbolická „cesta do Zimojara.“

Důležité opuštění komfortní zóny

Není asi podstatné, že po odchodu z USA zakotvila Allison Wheeler zrovna na pražské scéně. Důležité pro tvorbu je spíše opuštění komfortní zóny. Odtud se pravděpodobně bere hloubka a důvěryhodnost ve vyjádření pocitů samoty, hledání, nalézání. Logicky působí i fakt, že Wheeler, ač stále tvoří v jazzovém kontextu, uvádí mezi svými vzory také podobně „sebezpytné“ písničkářky Reginu Spektor nebo Fionu Apple.

Hudba by ale samozřejmě nefungovala, kdyby Allison Wheeler nenarazila v Praze na vhodné spoluhráče. Podpora tria Daniela Bulatkina zní příkladně. Nosné jsou i vstupy hostů. Třeba typicky „dorůžkovsky“ frázované sólo v titulní písni nebo pěkná diskuse Davidovy kytary s Danielovým elektrickým pianem v kompozici Dawn. Luboš Soukup se blýskne v písních Something Good či především Love, kde nejen nápaditě sóluje, ale také nosně provazuje paralelní melodické linky i unisona s Allisoniným zpěvem.

Sound zpestřuje i samotná Allison Wheeler, která umí výtečně aranžovat vokální vícehlasy a pracovat s jejich vrstvením pomocí studiového playbacku. Vedle této filigránsky přesné práce jsou jí však vlastní i živelné scatové pasáže. A jako velmi vítaná ozdůbka zafunguje i sólově a capella odzpívaná, ani ne minutová drobnůstka A Dream Is A Wish.

Další rozměr dodává písním Ophelia a The Hazel Wood vynalézavě zaranžovaný smyčcový kvartet. Košatost zvuku zpěvačce sluší, neztrácí se v ní.

Wintersong patří k albům posluchačsky přístupným, přitom se vyhýbá největším pop jazzovým klišé a oposlouchaným melodickým mustrům. Pro Allison Wheeler představuje deska nejen vyrovnání se s vnitřním „zimojarem“, ale hlavně ideální materiál, se kterým může zase, obrazně řečeno, vycestovat ze zdejší scény na tu mezinárodní. Ostatně vydání alba u respektovaného britského labelu Ubuntu Music o takových ambicích svědčí.