Andreya Triana: Píseň Woman je pro mě veselou hymnou ženství

26. březen 2019

V Praze i v jiných městech České republiky bude v dubnu probíhat festival Mladí ladí jazz, o jehož otevírací koncert se postará Andreya Triana, jež v Praze vystupovala naposledy před šesti lety v klubu Roxy. Český rozhlas Vltava s touto britskou soulovou zpěvačkou pořídil minulý týden telefonický rozhovor.

Vzpomínáte někdy na Prahu?

Ano, je to překrásné město, architektonicky i kulturně opravdu zajímavé. Pamatuji si svou první návštěvu Prahy: když jsem se ráno po nočním příletu podívala z hotelového okna, napadlo mě: „Páni, to je nádhera!“ Takže ano, Prahu jsem si skutečně oblíbila – i díky tomu, jak jsou Pražané milí a přívětiví. Těším se, až se tam vrátím.

V květnu vydáte nové album, Life In Colour. Podle singlů se zdá, že to bude vaše nejoptimističtější deska. Vnímáte ji tak?

Ano, rozhodně. Má poslední dvě alba byla poněkud melancholická, místy možná až smutná, což je naprosto v pořádku a někdy to tak zkrátka bývá, ale v současnosti se snažím být každý den tak optimistická a pozitivní, jak to jen jde, a chci, aby se to odráželo i v mém umění.

V čem jiném se vaše nové album ještě liší řekněme od toho předešlého?

Nové album je velmi „domácké“. To předchozí se natáčelo v Los Angeles, a tak jsem trávila hodně času v Americe. Deska Life In Colour vznikala v Londýně a také ve Švédsku, takže je mnohem více zakořeněná v Evropě, kde jsem doma.

Celé album je oslavou lásky, svobody, nezávislosti a ženství. Lze říci, že jedním z témat, kterými se zabývá, je feminismus?

Určitě ano, ale více než cokoli spíše humanismus. Hlavní ideou alba je to, že lidé by měli milovat a přijímat jak sami sebe, tak i ostatní a uvědomit si, že musíme všichni coby příslušníci jedné lidské rasy spolupracovat – ať už jste muž, žena, transgender, cokoli.

Jak vnímáte svůj zřejmě nejznámější singl Woman? Můžeme jej označit za jakousi hymnu feminismu? Chtěla jste jím podpořit ostatní ženy?

Rozhodně. Woman je pro mě veselou, uvolněnou hymnou ženství. Je to píseň, kterou si můžete pustit ráno, když vám připadá, že to dnes snad nemůžete zvládnout, a ona vás povzbudí a zvedne vám náladu. Takže ano, při jejím psaní jsem určitě chtěla, aby byla takovou hymnou.

Kde berete pro svou hudbu inspiraci?

Ráda říkám, že ze života jako takového. Když vyjdu z domova ven na ulici, tolik se tam toho děje, potkávám tolik různých lidí, obzvláště v typickém londýnském shonu. Inspiruje mě každodenní život, to, jak se cítím a jak se vyvíjím.

Býváte označována za hudebního samouka, ale zúčastnila jste se např. Red Bull Music Academy, kde vás také museli něco naučit. Můžete nám o tom povědět víc?

Nemám žádné formální hudební vzdělání. Když mi bylo asi osm let, naučila jsem se hrát na housle a od té doby, kdykoli mě napadlo něco nového, pustila jsem se do toho sama. Nyní zkouším hrát na basu a DJing. Měsíc na Red Bull Music Academy byl úžasnou zkušeností. Ukázali mi tam, jak se hudebně vyjádřit a též spolupracovat s ostatními, sdílet s nimi své nápady a pochopit, jak probíhá spolupráce s lidmi, které by člověk jindy nepotkal.

Říkáte, že byste se chtěla stát DJkou. Jak vám to jde?

Dobře, vlastně právě teď cvičím. Můj první DJský set bude tuto neděli, tak mi držte palce, ale opravdu to jde dobře – baví mě chodit mezi lidi, tancovat, mám ráda dobrou hudbu… Takže možná, až příště přijedu do Prahy, uvidíte mě v roli DJky.

Snažil se vás někdy někdo přesvědčit, abyste se stala něčím jiným než hudebnicí?

To se stává vždycky. Vždycky se najdou lidé, kteří mají své představy o tom, kým byste měli být, co dělat nebo jakým směrem se ubírat. S tím se každý umělec setkává po celou dobu své kariéry. Může vás to utvrdit v tom, jací opravdu jste, jen musíte vědět, co skutečně chcete a co vám dělá dobře.

Vy sama jste se odjakživa chtěla věnovat hudbě?

Odmalička jsem věděla, že chci být zpěvačkou, jen mi nebylo úplně jasné, jakou. Nebo možná ano, ale je to dlouhodobý proces, během něhož se neustále vyvíjíte, a to, že vám něco vyhovuje teď, už za tři roky nebo i za tři měsíce nemusí platit. Podle mě musíte být připraveni na to, že každý hudebník se stále mění a vyvíjí.

Váš styl by se dal označit za americký soul. Nelitujete, že nežijete v New Yorku nebo již zmíněném Los Angeles?

Vůbec ne. Jsem moc ráda, že žiju v Británii, v Evropě. Miluju Londýn, kde mám kořeny. Vlastně jsem napůl Jamaičanka, ale skutečně mě těší, že mohu tvořit v Británii, do jejíž kulturní scény vnáší čerstvý vítr tolik mladých talentovaných lidí. Podle mě by se člověk za všech okolností měl snažit co nejvíce těžit z toho, co má kolem sebe. A Londýn nabízí opravdu všechno, což ostatně dokazuje i to, kolik se sem stěhuje amerických umělců a že jsou schopni se tu prosadit dříve než u sebe doma. Takže mám vážně štěstí, že mohu žít právě tady.

Nemůžu se nezeptat: jak vnímáte Brexit?

Je tu hotový blázinec. Média neustále řeší, co se právě děje. Já jsem volila pro setrvání Británie v Evropské unii, protože mám radost z toho, že jsme její součástí. Brexit si nepřeji a doufám, že dojdeme k nějakému rozumnému řešení, ale kdo ví, jak to celé bude? Neví to ani politici.

Myslíte, že Brexit nějak ovlivní vaši hudební kariéru?

Ano i ne. Ne ve smyslu, že budu stále pokračovat v tom, co dělám. Nadále hodlám každý den tvrdě pracovat. Ale ano, myslím, že to nějaký dopad mít bude. Nyní se mohu v rámci EU svobodně pohybovat a vystupovat kdekoli. Turné po Evropě jsou pro mě velice důležitá. Po Brexitu bude cestování zřejmě mnohem dražší a můžeme čekat více papírování, což je veliká komplikace, ale jak říkám, uvidíme. Snad to nebude tak zlé, jak se teď zdá.

autor: Soňa Nováková
Spustit audio