Anouar Brahem s Davem Hollandem sbližují orient s okcidentem

Anouar Braham spojuje arabskou hudbu a jazz programově už déle než tři dekády. A s legendárním britským basistou Davem Hollandem natáčel už v roce 1997 album Thimar. Nyní navazuje na album Blue Maqams (2017) a tehdejší spolupráci s Davem Hollandem a britským pianistou Djangem Batesem dalším kvartetním albem.

Nikoli hledání novosti za každou cenu, ale nalézání krásy v provázaných světech.

Ale zatímco na Blue Maquams doplňoval sestavu čtveřice ikonický americký bubeník Jack DeJohnette, tentokrát Brahem zvolil ještě jemnější a tišší sound. Spolu s producentem Manfredem Eicherem, duší ECM, pozval německou violoncellistku Anju Lechner, známou jak interpretací klasiky (Haydn, Šostakovič, Schubert) a spoluprací se současnými autory, včetně žijícího klasika Arvo Pärta, tak přesahy do jazzu.

Právě Anja Lechner pomáhá vnášet do nahrávky lehkost i nostalgii. A prvky arabské hudby se tu ještě těsněji prolínají nejen s jazzem, ale i s klasickou evropskou artificiální hudbou.

„V dnešní době lze obzvláště snadno transformovat různý hudební materiál, což stimuluje tvorbu těch, co kombinují tradici a modernost,“ pochvaluje si otevřenost současné scény Brahem, téměř výhradní skladatel a architekt alba. Tedy s výjimkou spoluautorství kompozice The Eternal Olive Tree, která povstala z improvizace Brahema s Hollandem.

A pokračuje ve vysvětlování koncepce alba a své hudební vize vůbec:

„Například arabské maquamy (systém melodických modů arabské hudby, pozn. aut.), které jsou srdcem mé muzikantské identity, mě fascinují bohatostí melodií a schopností integrovat se do soudobého hudebního kontextu. Nabízejí nekonečný prostor pro experimentování. Považuji za vzrušující postavit tyto starobylé modální struktury do juxtapozice s harmonickými postupy jazzu a vytvořit dialog mezi minulostí a současností, mezi kulturami a žánry.“

Na albu After The Last Sky se to povedlo dokonale. Nesoulad v dialogu, hrubé švy, natož diskontinuity by nenašel ani hnidopich s mikroskopem.

Anouar Brahem, Anja Lechner, Django Bates, Dave Holland (zleva)|foto:Caterina di Perri

Kam mají ptáci letět?

Brahem se na After The Last Sky profiluje primárně jako skladatel a autor koncepce, nikoliv „jen“ coby instrumentalista. V některých kompozicích pak na hru klidně úplně rezignuje a svoji arabskou loutnu nechá mlčet. Brahemovo hráčské mistrovství si i tak posluchač užije, například titulní skladba je na oudu vystavěna, i když nechá převzít téma i cello.

Ne všechny kompozice jsou tu zcela nové, například Vague už nahrál autor na album Khomsa (1995) v sestavě mj. s Richardem Gallianem. V jiné instrumentaci a s jiným feelingem ovšem dává nové uchopení dobrý smysl. Zde představuje Vague zklidňující závěr alba a zazní pouze v podání klavíru, cella a kontrabasu.

Album dostalo název podle veršů palestinského básníka Mahmúda Darwíše (1941-2008): „Kam bychom měli jít, když dosáhneme poslední hranice? / Kam mají ptáci letět za posledním nebem?“ Což pochopitelně skrývá hlubší smysl.

Anouar Brahem Quartet|foto:Caterina di Perri

Poetická, jímavá, v pravém smyslu „líbezná“ nahrávka totiž nepostrádá závažná témata. Například úvodní duet cella s klavírem Remember Hind napsal Brahem jako „vyjádření žalu za mladé oběti válek“.

Zároveň ovšem autor nechává posluchači naprostou svobodu výkladu: „Hudba, a ta instrumentální zvláště, je abstraktním jazykem, jež nevyjadřuje ideje explicitně. Nabízí spíše pocity a emoce a jak je vnímána se liší od osoby k osobě. Co může v jedné bytosti vyvolat smutek, bude v jiné vzbuzovat pocit příjemné nostalgie. Proto zvu posluchače, aby promítali do hudby vlastní emoce.“

Na všech společných nahrávkách Anouara Brahema s Davem Hollandem a dalšími hudebníky je přitom nejlepší, že nejde o žádné násilné fúzování pro efekt či hledání novosti za každou cenu, ale o nalézání krásy v provázaných světech. Platí to i pro After The Last Sky.