Archivy Rahsaana Rolanda Kirka odhalily ty správné vibrace

Hra na dva (i tři) saxofony naráz, ataky nezaměnitelně znějící flétny, brilantní využití cirkulárního dechu, kdy mu žádný tón „nebyl dost dlouhý“. Ale vedle famózních exhibic a legrácek především skvělá muzika akustického kvarteta, které místy zní jako kvinteto. Předčasně zesnulý multiinstrumentalista a skladatel Rahsaan Roland Kirk (1935-1977) se stal legendou, právem lákající vydavatele k pečlivému průzkumu archivů.

Sbírka posmrtně vydaných Kirkových alb se tak opět rozšířila o nově nalezené poklady. Pod názvem Vibrations In The Village: Live At The Village Gate vychází snímek ze slavného newyorského klubu z roku 1963. A na desce Seek & Listen: Live At The Penthouse naleznete sestřih z vystoupení ze Seattlu v roce 1967.

Vibrace ve Village Gate

„V roce 1963 nějaký filmař pracoval na dokumentu o Rahsaanovi. Bohužel, jméno filmaře je dnes zapomenuto, ale zvukař Ivan Berger byl tehdy najat, aby natočil vystoupení ve Village Gate. Záznam měl být ve filmu použit. Jenže dříve, než byl dokument dokončen, filmař zemřel. Po šedesáti letech se Berger ozval – našel jsem ty pásky, co s nimi?“ popisuje producent alba Zev Feldman zázrak objevení kvalitního historického materiálu.

Rahsaan Roland|foto:Tom Copi

Jednou ze zajímavostí živé nahrávky, sestřihu ze dvou koncertů 26. a 27. listopadu 1963, je už její pestrost, daná alternováním za pianem. Mnohdy prakticky náhodným, udržujícím muzikanty ve střehu, ale zároveň i v uvolněné náladě. Jak vzpomíná tehdy začínající, teprve čerstvě plnoletá (tj. 21, jsme v USA) Jane Getz:

„Šla jsem se do Gate podívat na svého přítele Henryho Grimese a on mě vyzval, ať si zahraju. Hraní s Rolandem bylo velmi pohodlné a příjemné. Ačkoliv mě za obrovským křídlem prakticky neviděl, přesně četl moje vibrace. Byl velmi hodný, vstřícný a vřelý. Dodnes mám v hlavě výjev, jak Roland, obklopený spoustou svých nástrojů, stojí na špičkách a poslouchá.“

„Vibrace“ v klubu byly onoho večera vážně více než pozitivní. Od výronu post-bopové energie v úvodním náporu Jump Up And Down Fast. Přes baladu Laura se všemi novátorskými triky přefukované a „prozpívávané“ flétny, které později brilantně „okopíroval“ (míněno v dobrém) Ian Anderson z Jethro Tull. Nebo jemné, náladotvorné Oboe Blues. Až po katarzní smršť s trochou flétnového šaškování v závěrečném Kirkově autorském kuse Three For The Festival.

Co se hledalo & poslouchalo v Penthouse

Za zveřejněním nahrávky z roku 1967 je dlouholeté přátelství producenta (a spoluprezidenta Resonance Records) Zeva Feldmana s lidmi z klubu Penthouse v Seattlu. O nahrávkách věděl už delší dobu, nyní se je podařilo kvalitně zrestaurovat.

Tuto etapu Kirkovy tvorby označil producent za „mimořádně odvázanou“. Což potvrzují i vzpomínky tehdejšího basisty Kirkovy kapely, Steva Novosela:

„Po celou dobu, co jsem hrál s Rolandem, to byla pořádná jízda. Protože jsme nikdy nevěděli předem, co se stane. Hrál tak spontánně! Nikdy neměl žádné noty. Všechny skladby jsem se učil za pochodu, na pódiu, když se hrály poprvé. Každý večer byl jiný a já na to prostě reagoval.“

Kirkův repertoárový rozptyl byl přitom enormní. V Penthouse spustil například, vedle vlastních kusů, různé medley melodií Porterových a Ellingtonových. A nechal se strhnout dobovým hitem Ode To Billie Joe countryové a folkové písničkářky Bobbie Gentry, vydaným o pár měsíců dříve, k neotřelým variacím nápěvu.

Jinak najdeme na nahrávkách přesně to, co od legendy čekáme. Včetně momentů, kdy publiku v klubech i nám u reproduktorů spadne čelist, přestože víme, s kým máme tu čest. Třeba když Kirk před závěrem standardu Alfie (i jinde) pomocí cirkulárního dechu natáhne tón do „nekonečné“ prodlevy. Zkrátka, oživená historie.