The Bad Plus prožívají „komplexní emoce“

The Bad Plus se od minulého, coby symbol nového začátku eponymního titulu z roku 2022 pohodlně zabydleli v sestavě se saxofonistkou Chrisem Speedem (dříve též Uri Caine, John Hollenbeck, John Zorn) a kytaristou Benem Monderem (Donny McCaslin či Paul Motian). A začali ještě plněji využívat její možnosti, včetně snivých ploch nahallené a zechované Monderovy kytary.

Rozostřené pozadí sonického obrazu pak ještě zakladatelé a hlavní autoři Reid Anderson a Dave King začali mlžit za pomoci syntetických klávesových ozvěn. Ale nepřehánějí to, jde opravdu jen o občasný barevný odstín, zpestřující druhý plán zvukomalby.

Žánrové škatulky bývají pouhou berličkou. Ale k popisu snad pomůže dojem, jako kdyby The Bad Plus sympatizovali s náladotvorbou, přičítanou tzv. post-jazzovým projektům. Což ovšem nebrání Monderovi, aby tu a tam nevtrhl do snů rockově nabroušeným, kvílivě gradujícím sólem.

The Bad Plus|foto:Evelyn Freja

Jistá hypnotičnost soundu zároveň nepřekáží ani tanečně důrazným groovům v kompozicích jako French Horns nebo Deep Water Sharks. Přestože David King svoji typickou výbušnou expresivitu tentokrát ventiluje trochu jinak, „pravidelněji“.

„S novou deskou a novou porcí muziky jsme vyvěsili vlajku hlásající, že tahle podoba kapely našla vlastní tvář. Zásadní součástí našeho zvuku je ochota zkoumat komplexní, složité emoce. Což ale patří k The Bad Plus od samých počátků,“ shrnul Anderson do jediné promluvy hned tři věci. Informaci o novém soundu skupiny, o významu názvu alba a v čem vidí návaznost na začátky The Bad Plus před téměř čtvrtstoletím.

Jiní, ale vlastně rozpoznatelní

Přestože The Bad Plus opět posunuli svůj sound uhlazením a „zelektričtěním“, byť nejde o tak markantní změnu jako mezi minulou (The Bad Plus, 2022) a předminulou (Activate Infinity, 2019) nahrávkou, stále je znát kontinuita. Byť ne na první dobrou, ale pokud hledáte. Už třeba v práci s melodickými motivy, často přímočaře chytlavými.

Zvláště Anderson zůstává jako autor osobitým melodikem. Což dokáže hned úvodní vznosnou „instrumentální písní“ Grid/Ocean. S klasicky krásnými melodiemi, nesenými důvěrně zastřeným Speedovým tenorem, nad tepáním zatlumených bicích a mihotavými akordy efektované kytary.

Typické zůstaly i přesahy do rockových či indie-popových inspirací. Byť dávno soudržně zapuštěné do stylu kapely, dané nikoliv poťouchlými předělávkami. Kapela se už dlouho neuchyluje k cover-verzím rockové či popové klasiky a pokračuje ve zcela autorském vyjádření.

Ovšem i v autorských skladbách rozšířila záběr. Zatímco minulá deska obsahovala ještě výhradně skladby Andersona a Kinga, tentokrát už se i služebně mladí členové kvarteta stihli rozkoukat a sžít s koncepcí „komplexní emotivity“. A dostali každý prostor na jednu vlastní kompozici.

Chris Speed přispěl výrazně melodickým kusem nad taneční hudbou inspirovaným groovem Cupcakes One. V podstatně se drží písňové formy, dvou hlavních témat, „verze a refrénu“. Právě zde dostal příležitost k dravému, rockovému sólu i Monder.

Kytarista naopak přispěl sférickým, meditativním závěrečným kusem Li Po, s rytmikou rozvolněnou do tichých vln. Což je vzhledem k dedikaci v názvu skladby logické. Básník Li Po, žijící v období říše Tchang, patří i u nás k nejznámějším básníkům středověké Číny, inspirovaným taoismem i buddhismem. Tedy vedle vína a světských krás.

Pochopitelně, i skladby „pozdních“ členů zapadnou do celkové koncepce The Bad Plus. Ale přece mají trochu odlišný kořínek, rukopis. Což je jedině dobře.

Prožívat komplexní emoce s The Bad Plus je zkrátka pořád přínosné a zábavné. Anderson a King s pomocí nových spoluhráčů nevyčerpali nápady a schopnost vyvíjet se ani na již šestnácté dlouhohrající studiové nahrávce.