Barytonová kytara mu učarovala: Methenyho album silných melodií

MoonDial lze považovat za pokračování volné série sólových albových recitálů pro převážně (s jistými výjimkami) barytonovou kytaru. Každé z alb, ač mají podobnou koncepci, je ale přece trochu jiné.

Na Dream Box (2023) autor shrnul a dokončil nahozené nápady, které v průběhu let natáčel během turné do počítače a pak najednou zjistil, že tvoří ucelenou kolekci. Kytary tu ovšem vrství a nechybí ani ta elektrická, ač velmi decentní. Titul What’s It All About (2011) zase obsahoval pouze předělávky skladeb Methenyho oblíbenců, bez autorských kompozic. V případě MoonDial pak jde opět o desku s převahou autorských kusů a jen několika cover-verzemi, čímž se podobá nahrávce One Quiet Night (2003).

Za bezprecedentní situaci, kdy se Metheny rozhodl točit impulsivně, prakticky bez přípravy a navzdory koncertní vytíženosti během Dream Box Tour, prý mohlo nadšení pro konkrétní nástroj. Barytonovou akustickou kytarou, postavenou Methenymu na míru kanadskou kytarářkou Lindou Manzer. Stejnou, jež pro Methenyho vyrobila i slavnou 42-strunnou „Pikasso Guitar“.

Okouzlení zvukem ovšem nezpůsobil jenom nástroj, ale také nylonové struny, které Metheny loni objevil u nespecifikovaného argentinského výrobce. Už dříve si navíc kytarista, jak sám říká, „vyvinul systém ladění, kdy kytara s nylonovými strunami nemá příliš krátký dozvuk a nezní tudíž jako bendžo“.

Od jedné skladby k bloku kompozic

„Loňská podzimní část turné pro mě znamenala nejen možnost představit zvuk a vibrace alba Dream Box, ale stala se mi také příležitostí podívat se všechny styly, v jakých jsem v minulosti sólově nahrával či odehrál příležitostná sólová představení. Každá z těchto nahrávek, včetně Dream Box, je jiná než ty ostatní. Mojí ideou bylo přicházet s různými úhly hudebního myšlení, a přitom si snad zachovat svoji základní estetiku. Jinými slovy, pokračovat ve výzkumu,“ objasňuje Metheny odlišné pojetí sólových alb.

Zároveň také vysvětlil, jak z čista jasna vznikl materiál pro MoonDial: „Po asi padesáti koncertech turné jsem začal používat novou barytonovou kytaru a vnímat její nový zvuk. Nejdříve jsem na ni zahrál jen jednu melodii. Na dalším vystoupení dvě. A nakonec jsem tenhle barytonový nástroj s nylonovými strunami nechtěl pustit z ruky a odehrál na něj minimálně dvacet až pětadvacet minut koncertu.“

Pat Metheny|foto:Jimmy Katz

V tu chvíli si Metheny řekl, že musí silnou inspiraci soundem zachytit na desku. „Dokud je můj vztah s nástrojem tak čerstvý a nový,“ prozradil v rozhovoru pro server Music Radar. S novým nástrojem totiž okamžitě a snadno „vyimprovizoval“ hned několik skladeb. Včetně té sférické titulní MoonDial, album zároveň zahajující a v podobě krátké reprízy uzavírající.

Nový materiál poté kytarista intuitivně doplnil několika vhodnými převzatými kusy. Včetně úpravy irské lidovky Londonderry Air, balady Here, There And Everywhere od Beatles či standardů jako Angel Eyes či přirozeného propojení Everything Happens To Me a Somewhere.

Do sólové akustické podoby převedl Metheny i vlastní starší kus This Belongs To You, známý původně z alba The Unity Sessions (2016) v podání Unity Group s Chrisem Potterem.

Skladby navzájem, i desku MoonDial jako celek s předchozími sólovými tituly, pojí cit pro čistě přednesenou, silnou melodii. A zároveň tichá, konejšivá nálada. Metheny ono rozpoložení vtipně popsal jako „intenzivní kontemplaci“.

Tisková zpráva k albu zdůrazňuje, že Metheny má na kontě 39 nominací na Grammy a z toho 20 jich proměnil ve vítězství. Při trestuhodné konzervativnosti porot anket tohoto typu (a pohodlnosti většiny porotců při vyhledávání méně mediálně nápadných, leč třeba stejně vrcholně kvalitních titulů) „hrozí“, že si Metheny vykoleduje další minimálně nominaci. A navzdory ironii mířené na ceny rozdávající instituci si ji Metheny (byť jako jeden z mnoha) opět i zaslouží, protože jde o další zdařilé dílo.