Bliss Signal: Metal je bezpečný přístav, my se snažíme o něco, co tu ještě nebylo

Eponymní debut Bliss Signal je majestátní album, v kterém se blackmetalová syrovost potkává s nekompromisními beaty a celkový chlad nahrávky je přitažlivější než polena čerstvě přiložená do krbu. O kvalitách Bliss Signal se nyní budeme moci přesvědčit i naživo – českou premiéru projektu totiž nachystal festival Žižkovská noc.

Na black metalu byl vždycky zajímavý ten rozpor mezi extrémní konzervativností a na druhé straně schopností evoluce, jaké jiné metalové subžánry nejsou schopny. Kam bys v rámci black metalu zařadil, co děláte s Bliss Signal?

V prvé řadě bych řekl, že nejde o black metal jako takový, hned vzápětí bych ale dodal, že je ta hudba blackem poučená. Snažíme se pracovat s žánrovými vzorci jinak než všichni před námi. Hodně kapel pracuje s automatickým bubeníkem způsobem, který má předstírat, že mají živého muzikanta. My namísto toho jdeme po zvuku stroje, který na posluchače útočí. Má to znít nelidsky, strojově, rigidně…

Bliss Signal - Bliss Signal|foto: Profound Lore Records

Jinak mě zajímá jen hudba, která se snaží věci měnit, nebo se alespoň pokouší hledat vlastní cesty. Už neposlouchám tolik metalu, protože mám pocit, že ty opravdu velké desky už vyšly – a rád se k nim vracím. U nových alb mám jen málokdy pocit, že se snaží o to, posouvat věci kupředu.

Máš nějakou oblíbenou epochu black metalu?

Určitě norský black metal zkraje 90. let: období první desky Emperor, De Mysteriis Dom Sathanas od Mayhem a taky období hudby od člověka, jehož nechci jmenovat a kterého už dneska nemůžu ani slyšet. Lidi pochopí, koho mám na mysli. (Kelly zde naráží na Burzum, dodnes aktivní projekt odsouzeného vraha a žháře Varga Vikernese, pozn. aut.) Všechna ta hudba má v sobě i dnes silné kouzlo. A tolik desek, které vznikly ve dvou následujících dekádách, zní úplně stejně.

Miluju i album Rebel Extravaganza od Satyricon, ta deska má naprosto unikátní zvuk, celý ten industriální odér… Taky mám rád desky Thorns. Z novější hudby jsem ale nenarazil na tolik věcí, které by mě fakt dostaly.

Je něco, co tě na metalu fakt štve?

No jasně, vlastně jsem na to před chvílí narazil – myslím tím desky, které má člověk rád, ale pak zjistí, jaká individua za nimi stála. A najednou čelíš morálnímu dilematu, na jaké u většiny jiných žánrů nikdy nenarazíš. Ideologie těchto lidí pro mě hudbu úplně zničí, tohle jsou souvislosti, které nejenže nechceš podporovat, ale nechceš s nimi mít ani nic společného.

S Altar of Plagues jsme to museli docela často řešit, protože jsme byli na soupisce festivalů, kde hrály více… říkejme jim tradiční blackové kapely. A náhle jsi na pódiu a cítíš, že ti jde o něco úplně jiného.

Který umělec pro tebe definuje extrémnost?

Zrovna jsem nad tím přemýšlel… Morbid Angel mají na tričkách něco o extrémech – a jakkoliv mám rád jejich první desky, nechápu, co je na nich dneska extrémního. V black metalu nebo death metalu možná najdeš uřvané vokály, rychlé bicí a tvrdé riffy – ale co je na tom extrémního? Vždyť to je bezpečný přístav, do kterého se uchylují lidi přesně proto, že vědí, co tam dostanou. Extrémní by bylo hrát death metal a vytáhnout na koncertě flétnu nebo saxofon. Přijde mi, že v metalu lidi závodí, kdo dokáže nejvíce podladit kytaru, kdo má nejrychlejší blast beaty, kdo dokáže nejrychleji hrát... Ale to mě nezajímá.