Blues bez příkras: Wald odhaluje skryté dějiny žánru

Blues patří k nejobjevnějším hudebním tvarům 20. století, s přesahy do poezie i dalších disciplín. Není to jen hudební formát, ale stav mysli. Proto si slovo blues tak často půjčují novináři, aby definovali styly hudebně odlišné, s podobnou sociální rolí, jako fado, rembetiko či sevdalinka. O to důležitější je vrátit se k autentické historii blues s konkrétními aktéry a dobovým kontextem. Právě o to se snaží kniha amerického hudebního historika, který na rozdíl od jiných akademiků blues sám hraje.

Z jeho jedenácti knih vyšly dvě v českém překladu: Co je to blues? a Dylan se dal na elektriku! Ta poslední mimochodem inspirovala film Bob Dylan: Úplně neznámý, který nedávno přišel do českých kin. Obě česky vydané knihy jsou cenné tím, že zaplňují bílá místa na hudební mapě českých čtenářů, kdežto role poslední Waldovy knížky, jejíž název lze přeložit jako Jelly Roll Blues: Cenzurované písně a skryté dějiny, spočívá jinde.

Alan Lomax, Sonny Terry, Brownie McGhee|foto:American Folklife Center, Library of Congress

Blues jako jazyk vzpoury i dvojsmyslů

Wald uvádí na správnou míru stereotypy a zkreslení, které blues postihly, když prolomilo bublinu černošské komunity a začalo nový život mezi bělochy – od Johna Mayalla až po Spirituál Kvintet a kapely z pražské Hanspaulky. Ano, hudba dnes prezentovaná jako blues je na hony vzdálená kořenům.

Podtitul Cenzurované písně může znít jako clickbait, ale tentokrát se jedná o legitimní téma. Elijah Wald na sérii příkladů vysvětluje, jak silným protikladem politické korektnosti bylo blues. Promlouvalo jazykem sexuálních náznaků, Frank Zappa například ve svých skladbách prezentuje bluesové citace jako eufemismy, skrytě popisující sexuální praktiky. Je věčná škoda, že Sigmund Freud neměl následníka, který by prozkoumal, jak jsou s lidskou anatomií propojeny původně černošské termíny boogie, sugar in my bowl, či jelly roll, což je i pseudonym pianisty, který slouží jako titul knihy.

Proč má ale kniha o blues v názvu jméno jazzového pianisty? Jelly Roll Morton před svou jazzovou kariérou totiž bavil zákazníky v neworleánských vykřičených podnicích. Vzpomínky na tuto éru pak zrekapituloval roku 1938, když s folkloristou Alanem Lomaxem natočili sérii písní i rozhovorů. V nich popisuje scény z nevěstinců, v nichž se blues hrálo. Necenzurovaná verze nahrávek vyšla až roku 2005 na kompletu osmi CD a je bodovým scénářem Waldovy knihy. V úvodní kapitole Wald popisuje historicky první nahrávku dvanáctitaktového blues, pořízenou v první dekádě 20. století na voskový váleček.

Příběhy umravňování

Kniha je i příspěvkem do diskuse o tom, že historii píší vítězové a příběhy poražených zmizí v propadlišti. Jak v tomto kontextu figurují cenzurované, tedy umlčené příběhy? Rané bluesmany natáčeli hlavně bílí folkloristé, a ti jejich repertoár záměrně umravňovali. Wald též sleduje, jak se písně pohybovaly po časové linii, jak určitý slogan získával jiný význam na odlišných místech a v různých interpretacích.

Výsledky svých analýz sděluje čtivě a věcně. Nejatraktivnějším příkladem je historie evergreenu House of the Rising Sun. Jsou jeho kořeny v Anglii či USA? Cestovala píseň přes Atlantik několikrát? Podstatnou část tvoří citace bluesových textů, se všemi jemnými jinotaji a dvojsmysly. Díky nim patří kniha k těm, kvůli nimž je lepší se naučit jazyk, než je překládat.