Brad Mehldau vysekl velkolepou poklonu Elliottu Smithovi

„Když jsem se po několika letech v New Yorku přestěhoval do Los Angeles, zjistil jsem, že tam funguje živoucí písničkářská scéna, soustředěná kolem klubu Largo. Patřil k ní Elliott, a také Rufus Wainwright, Fiona Apple a další, kteří se scházeli každý pátek na vystoupení organizovaném Jonem Brionem. Já a Elliott jsme si často s Jonem zahráli... Cítil jsem, že jde o jakousi renesanci písničkářství, které zde několik let vzkvétalo,“ vzpomíná Mehldau na setkání s Elliottem Smithem (1969 – 2003).

Důvodem k natočení tributního alba bylo primárně poselství písní a „snaha vnést nové světlo do tvorby autora, až příliš často vykreslovaného jako tragická figura“. Na vysvětlenou doplňme, že Elliott Smith trpěl chronickými depresemi, které nešťastně zaháněl narkotiky i alkoholem. Zemřel tragicky na následky bodných ran, dodnes se nepodařilo vypátrat, zda šlo o sebevraždu nebo cizí zavinění.

Ovšem pohnutky k tributní desce měl pianista i čistě hudební. „Elliott dokázal mistrovsky vykreslit kontrast temnoty a světla použitím promyšlené harmonie. Způsob, jakým střídá durové a mollové mody, je pro něj zcela typický. I když toto manévrování mezi dur a moll má delší historii, můžeme je vnímat například v hudbě Schubertově a Brahmsově. A pokud se Brahmsovy kompozice popisují jako ‚smích skrz slzy‘, platí totéž i pro Elliotta,“ vyznává se Mehldau z obdivu k písničkářově tvorbě.

Velkorysé a decentní zároveň

Natočení albové dedikace nepřišlo zčista jasna. Smithovy písně měl Mehldau v repertoáru už dávno, spolu s podobně osobitými předělávkami děl dalších písničkářů a písničkářek včetně Boba Dylana, Joni Mitchell či Neila Younga, nebo rockerových kapel The Kinks, The Who, Led Zeppelin, Nirvany atd.

K přepracování Smithova zpěvníku přistupoval pianista velmi pestře. Většinou samozřejmě tvořil instrumentální verze písní, pochopitelně s vůdčí klavírní linkou. Například Sweet Adeline ponechal v čirém aranžmá pro sólové piano, s mistrovsky rozvedenou harmonií a motivy. Between The Bars zase posunul do soundu klavírního tria.

Jindy ale neváhal připojit orchestraci. O řízení komorního ansámblu se postaral skladatel, aranžér a dirigent Dan Coleman, jenž už s Mehldauem spolupracoval na albu Highway Rider (2009). I místa, kde zní komorní orchestr, přitom působí decentně, nepatetizují, jakoby ctily původní folkový kontext. Tedy s výjimkou gradace Everybody Cares, Everybody Understands, kde je ovšem mohutný, dramatický zvuk orchestru zcela na místě.

Brad Mehldau & SOČR, Rudolfinum 15. října 2023|foto:Vojtěch Brtnický

Někdy ovšem Mehldau zachoval více-méně původní písňovou formu. V Tomorrow Tomorrow a Southern Belle zpívá a na akustickou kytaru hraje Daniel Rossen. S interpretací Colorbars zase vypomohl Mehldauův „starý známý“ mandolinista a zpěvák Chris Thile. Průzračné folkrockové songy (s jen drobnými jazzovými infuzemi) přitom mezi jazzové a klasicizující kompozice přirozeně zapadnou.

Když už jsme u Mehldauových spoluhráčů, symbolická je také volba bubeníka. Pianista oslovil Matta Chamberlaina (Tori Amos, Bob Dylan, Bruce Spirngsteen, Leonard Cohen, David Bowie...). I s ním už v minulosti spolupracoval, prvně na desce... ano, Largo (2002). Na aktuální album ale Chamberlain zvláště zapadne i proto, že patřil i k sidemanům zmíněné písničkářské sešlosti v klubu Largo. Hrál a natáčel s Fionou Apple či Rufusem Wainwrigtem.

Více než tribute

Mehldau se neomezil pouze na svébytné úpravy Elliottových písní, jeho vklad je ve čtyřech kusech „ještě víc“ autorský. Vytvořil variaci pro sólové piano Sweet Adeline Fantasy. S „elliottovskými“ harmoniemi si pohrává, s decentním podkresem komorního ansámblu, v Ride Into The Sun: Part 1. Harmonii a motivy Everybody Cares, Everybody Understands rozvedl do klasicizující miniatury pro klavír a komorní orchestr Somebody Cares, Somebody Understands. Album uzavírá téměř desetiminutová, epická kompozice Ride Into The Sun: Conclusion, jejíž první polovina náladou evokuje programní díla romantismu, druhá se s nástupem bicích přehoupne do něčeho, co by mohl být klavírní pop, ovšem kdyby se nepřidala působivě znervózňující orchestrální disonance.

Aby bylo album ještě pestřejší, přidal Mehldau pro klavír upravenou kytarovou baladu Thirteen od kapely Big Star, vydanou původně v roce 1972. Nikoliv bez návaznosti na tribute: Zařadil ji proto, že ji hrával i samotný Smith. „Mimo“ není ani úprava písně Sunday, s hlavní melodickou linkou svěřenou flétně, od kultovního anglického písničkáře Nicka Drakea. Drakea totiž Mehldau správně vnímá jako určitého Smithova předchůdce a duchovního spřízněnce.

Název alba, podle verše ze Smithovy písně Colorbars („everyone wants me to ride into the sun / but I ain't gonna go down…“) zvolil Mehldau pochopitelně kvůli jasné symbolice: „Když poslouchám hudbu, mám pocit, že komunikuji s někým, kdo už není v pozemské říši, jako kdyby tu byl. Jako kdybych tu věčnou „cestu ke slunci“ prožíval s ním. Je v tom cosi mystického.“

Elliott Smith by měl z téhle společné cesty do transcendentna jistě radost.