Branford Marsalis nenosí dříví do Jarrettova lesa

Album Belonging (1974) tzv. Evropského kvarteta Keithe Jarretta s Janem Garbarkem, Pallem Danielssonem a Jonem Christensenem bývá právem považováno za jednu z nejlepších kvartetních nahrávek. „Protože vše je na něm skvělé. Kompozice, volně plynoucí souhra, úroveň inspirace a brilantní soustředěná improvizace všech čtyř hudebníků,“ napsal o desce trefně skotský trumpetista, skladatel a také respektovaný jazzový publicista Ian Carr.

Není pak nošením dříví do lesa snažit se předělat dokonalost, byť třeba materiál uchopí vrcholný interpret? Jistě, desky standardů či tributní alba vznikají běžně, ale už osobitým výběrem a pestrostí zdrojů vzniká odlišný dojem. Jde o jiný případ. Zato remake celých zásadních alb (např. Mostly Other People Do The Killing a jejich Kind Of Blue, pocta Bitches Brew v podání London Brew, činnost kapel jako Mahavishnu Project atd.), to vždy budí kontroverzní pozornost.

V případě Branford Marsalis Quartet o nošení dříví do lesa nejde. Čtveřice v Jarrettově hvozdu spíše zakládá nové školky a revitalizuje porost. Nezasahuje však do struktury lesa, nemění druhovou skladbu stromů… Každou z původních skladeb improvizačně a kompozičně dotváří a obohacuje, což se navenek nápadně projevuje třeba delší stopáží, ale zároveň nepoškozuje jejich sevřenost a atmosféru.

Už v minulosti Branfod Marsalis popisoval svůj přístup k provedení skladeb klasiků jako Charles Mingus nebo John Contrane: „Ani otrocká věrnost originálu, ale zároveň ani dekonstrukce.“ Zde je tomu stejně.

„Například v titulní kompozici přehledně hraji to, co Jan Garbarek natočil na desku, nesnažím se odmítat a předělávat jeho myšlenky, ale také nejde o přesný tribute Janovi. Vždy poslouchám celou desku najednou, ne jenom saxofonová sóla, a nejpůsobivější na Belonging pro mě je, jak tam vše drží pohromadě.“

Sehranost a 50 let informací

Co ale vedlo k rozhodnutí přehrát Belonging od A do Z? Pánové se pro album tak nadchli, že si prostě nemohli pomoct. Což je ten nejlepší důvod pro „remake“ celé kolekce. Nikoliv jako série standardů, ale coby svého druhu jazzové suity.

Vlastně za to může basista Eric Revis. Když kvarteto natáčelo Jarrettovu radostnou a energickou skladbu The Windup na předchozí desku The Secred Between The Shadow And The Soul (2019), prohlásil, že celá deska Belonging je tak výtečná, že by měli hrát všechno.

„Všem se nám ta myšlenka zalíbila. A pak přišel covid,“ vypráví Marsalis. Jenže ani časový odstup nadšení nezmírnil: „Když pandemie ustoupila, pořád jsme cítili to samé – jé, tohle bychom měli udělat.“

Branford Marsalis|foto:Zack Smith Photography

Samotný leader má ostatně k Jarrettově hudbě dlouhodobý vztah: „Když Belonging vyšlo, nic mi to neříkalo, byl jsem v prváku na střední a poslouchal R&B. Někdy v 80. letech mi ale Jarrettovo evropské kvarteto představil Kenny Kirkland, když jsem s ním byl na turné. Seděli jsme v letadle a Kenny mi nasadil na hlavu svoje sluchátka, v nich album My Song (z roku 1979). Po pěti minutách si sluchátka chtěl vzít zpět. Odstrčil jsem mu ruku, a jakmile jsme přistáli, běžel jsem si koupit všechny desky téhle kapely.“

Branford Marsalis přesvědčivě vysvětlil i to, proč se domníval, že přetočit oblíbené album ve vlastní režii není samoúčelné a že dokáže dát hudbě něco navíc: „Naší výhodou je to, že máme k dispozici padesát let dalších informací a hudebního vývoje, které Keithova kapela neměla, a schopnost zapracovat do skladeb tuto sdílenou zkušenost.“ Saxofonista zdůraznil i dlouholetou sehranost svého kvarteta, zatímco to Jarrettovo se na Belonging teprve konsolidovalo.

Námitka, zda by nebylo lepší věnovat se nové autorské tvorbě, je jistě na místě. Nicméně nahrávka funguje a baví. Nechce „nahrazovat“ či dokonce „vylepšovat“ originál, jen k němu přidává další pohled. Zároveň Jarrettův majstrštyk oživuje a vrací do povědomí.

Pokud Marsalis vždy tvrdil, že vnímá svoje kvarteto „spíše jako komorní ansámbl než jazzovou kapelu“, tady máme přesvědčivou ukázku, jak to myslel. Ne, že by jazz interpretoval v duchu klasické hudby a popíral jeho živelně improvizační podstatu. Ale tak nějak re-interpretuje předlohu „jazzově-klasickým“ způsobem, aniž by z ní dělal konzervu pustým stažením původních not.