Branford Marsalis: Výzvě hrát Bacha jsem nemohl odolat
Branford Marsalis hraje na saxofon díla barokních mistrů, skladby brazilských autorů i sólové improvizace. Zatímco jeho zatím poslední album je záznamem sólového koncertu v sanfranciské katedrále, v Praze se 30. června představí s velkým orchestrem za zády. Na otázky ČRo Jazz saxofonista odpověděl e-mailem.
Už 30. června budete na festivalu Prague Proms hrát saxofonové koncerty Alexandra Glazunova a Johna Williamse. Proč jste si vybral právě tyto autory?
Obvykle nechávám výběr repertoáru na organizátorech akce, ale v tomto případě jsme se vzájemně shodli.
Orchestr, který vás bude doprovázet, bude řídit Vince Mendoza. Už jste s ním někdy spolupracoval? Zatím jsem neměl tu čest, ale moc se na spolupráci s ním těším. Bude to vzrušující.
Na vašich webových stránkách vidíme dva obaly CD, označené jako „nejnovější jazzové“ a „nejnovější klasické“ album. Považujete jazz a vážnou hudbu za dvě od sebe oddělené aktivity? Vůbec ne. Dělit mou produkci na jazzovou a klasickou je hloupost a já jsem o ničem takovém nerozhodl. Je to práce agentury, která mě zastupuje, a já doufám, že se to na stránkách brzy změní.
Loni jste vydal své první čistě sólové album In My Solitude. Proč jste je natočil právě v sanfranciské Grace Cathedral? V katedrále se v rámci San Francisco Jazz Festivalu konají sólové saxofonové koncerty už pětadvacet let. O místě konání koncertu tedy rozhodli pořadatelé, ale můj zvukař měl výborný nápad, že si s sebou vezme veškerou potřebnou techniku pro zaznamenání tohoto koncertu.
Album obsahuje zajímavou směs – jazzové standardy jako Stardust, Sonáta a moll Carla Philippa Emanuela Bacha, skladba Rya Nody nebo vaše saxofonové improvizace. Mají ty skladby něco společného? Všechny mají nádherné melodie. A také jsou emočně silné, a proto jsem je chtěl na koncertě představit.
Když hrajete improvizovanou hudbu v katedrále, necháte se inspirovat akustikou, případně krásou budovy?
Akustika je součástí koncertu. V menším prostoru nemůžete dosáhnout takového stupně napětí, vaše hudba nebude znít tak mysteriózně.
A bylo pro vás důležité, že jde o posvátný prostor? Je to rozdíl oproti běžné koncertní síni? Posvátnost pro mne nehraje až takovou roli. Důležitější je opravdu samotný prostor a rozlehlost toho místa. Podle toho jsem volil repertoár.
V čem je pro vás největší rozdíl mezi sólovým hraním a koncertem s velkým orchestrem, jak se představíte v Praze? Čím větší je kapela, tím přesněji musíte hrát. Když mě bude na pódiu doprovázet orchestr, nebudu mít prostor na pauzy mezi jednotlivými myšlenkami. Ale těším se na to.
Zpracoval jste pro saxofon skladby brazilského autora Heitora Villy-Lobose. Čím je vám jeho hudba blízká? Líbí se mi, že je klasicky vzdělaný, ale nechá se při tvorbě ovlivňovat zvuky, vůněmi a lidmi, kteří jej obklopují. Výsledek je v žánru klasické hudby naprosto neobvyklý.
Věnujete se ovšem také barokní hudbě – nejen tvorbě rodiny Bachových, ale hrajete také Vivaldiho nebo Albinoniho. Jaké to vlastně je, hrát baroko na tak moderní nástroj, jakým je saxofon? Používáte k tomu nějakou speciální techniku? Barokní hoboj měl zvuk velmi blízký sopránovému saxofonu. Výzvě hrát na saxofon Bacha, Albinoniho nebo Couperina jsem nemohl odolat.
Album In My Solitude – Live at Grace Cathedral jste natočil v roce 2012. Připravujete něco nového? S novými deskami nespěchám. Soustřeďuji se především na koncertní činnost. Až budu mít pocit, že bych chtěl něco konkrétního sdělit, nahraji to.
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
