Bubeník Al Foster graciózně zamával na rozloučenou

V posledních letech byl Al Foster v newyorském klubu Smoke jako doma. Label Smoke Sessions Records vydal i jeho dvě poslední kapelnická alba Inspirations And Dedications (2019) a Reflections (2022). V klubu už po dekádu také slavil svoje životní výročí. Logicky tu oslavil 18. ledna 2025 i svoje dvaaosmdesáté narozeniny. A ještě jeden koncert přidal den po nich, 19. ledna.

Právě sestřih z těchto dvou vystoupení zachycuje album Live At Smoke. K ikonickému bubeníkovi, jenž proslul jako dlouholetý spoluhráč Milese Davise od dob trumpetistových experimentálních výbojů začátku 70. let, Sonnyho Rollinse nebo McCoye Tynera, se tu přidali mladší hvězdní gratulanti v příjemné mezigenerační diskusi.

Více než důstojná tečka za dlouholetou službou jazzu.

Určitě tu platí stereotypní model, kdy „mládež“ vlije nestorovi do žil novou energii. Jenže to určitě funguje i opačně. Hraní s legendou tu krásně hecuje i „mladé“. Chris Potter sóluje procítěně a uvolněně, piano Brada Mehldaua je příjemně umírněné a Joe Martin doslova visí Fosterovi na „rtech“, či spíš na pedálech a paličkách. A Foster ukazuje, jak hrát přehledně a decentně. V podstatě jak šetřit energií, ale znít přitom plně. Nepotřebuje nic hnát přehnanou silovostí, když má aranžmá bicích v hlavě a rytmus swinguje a odsýpá jaksi mimoděk.

Sólové vyhrávky bicích hned v úvodní Potterově kompozici Amsterdam Blues jasně ukazují, na koho kapela hraje a kdo je leader, nicméně Foster se přitom nemusí uchylovat k efektním kejklům, spíš jen s rozmyslem a rozvahou vytváří konejšivé rytmické vlnky. Učebnicově decentní, promyšlené a vyvážené je i bubenické sólo v Rollinsově skladbě Pent-Up House. Tomu se říká zkušenost.

Foster zkrátka nepotřebuje k vyjadřování žádnou efektní kanonádu. Jeho bicí spíše laškují s rytmy. Nebo doslova vyprávějí, jako bonga v Coltraneově klasice Satellite. Kde samozřejmě sytým tónem a elegantním přednesem exceluje i Chris Potter.

Vystoupení ve Smoke Jazz Clubu|foto:Smoke Sessions Records

K výtečným momentům alba patří i procítěná balada Old Folks. Prostě sympaticky poklidný pokec starých kámošů, kteří dokázali ze známého standardu udělat osobní záležitost. Hezky vyšlo i uchopení skladby E.S.P.: Foster samozřejmě musel zavzpomínat na svého nejslavnějšího kapelníka Milese, potažmo Waynea Shortera, jenž tenhle nadčasový kus napsal.

Hráno s nadhledem a darem potěšit

Muzikanti se ovšem během narozeninového večírku ve Smoke neomezovali jen na posluchačsky vděčné, lety prověřené standardy a cover-verze, ač se do nich pokládali s doslova slyšitelnou „zamilovaností“. Protože každý přece hraje nejzasvěceněji svoje vlastní kusy.

O Potterově Amsterdam Blues už byla řeč. Vlastní kus logicky musel přinést i kapelník. Zvolil hybný Simone’s Dance, nahraný např. i na jeho starší album Inspirations & Dedications. Ovšem s jinými spoluhráči opět odlišný, a pro ony spoluhráče inspirativní, jak je slyšet ze sól.

Brad Mehldau vybral ze svého repertoáru melodickou jemnůstku Unrequited. Její rozložené klavírní akordy i saxofonem nesené chytlavé téma inspirují k rozvolněnému rytmickému těkání. Právě motiv převzatý saxofonem je tu příjemné novum pro každého, kdo má skladbu naposlouchanou z Mehldauovy desky Songs: The Art Of Trio Volume Three (1998).

Stranou nezůstal ani basista Joe Martin. Navrhl na groovu vystavěnou latinu Melida, což je pro něj skladba mimořádně osobní. Její název sestavil ze jmen manželky a dětí a pochází z rodině dedikovaného Martinova alba Étoilée (2019). Do intimní nálady se pak ponořil celý kvartet a Melida tvoří ideální závěr alba.

Poslední album Ala Fostera, tedy poslední, které sám plánoval, protože lze předvídat i obvyklé pátrání v archivech, je více než důstojnou tečkou za dlouholetou službou jazzu. Záznamem jednoho z pohodových večerů v klubu, hudby hrané s nadhledem a darem potěšit. Jistě, kvarteto tu nemělo žádné novátorské ambice, „jen“ si mistrovsky zahrálo. Jistě existuje plejáda podobně příjemných desek. Jenže jen na tomhle se loučí legenda, podporovaná vrcholnými hráči současnosti.