Cécile McLorin Salvant je na albu Oh Snap osobní, elektronická i elektrizující

Předešle-li umělec, že publikované dílo je „velmi osobní“, automaticky si představíme nějakou vážnou zpověď. Jenže v případě desky Oh Snap je to trochu jinak. Cécile si zadala koncepci „vrátit do svého tvůrčího procesu radost a spontánnost“. A natočit si pár písniček jen tak, pro osobní potěchu:

„Cítila jsem, že jsem ztratila určité intimní spojení s hudbou, protože jsem ji začala brát jako něco, co bych měla dělat jen určitým způsobem a správně. A pak jsem se zamyslela: ‚Jak bych mohla vrátit muziku zpátky k sobě, do důvěrné blízkosti? Co bych mohla vytvořit, abych to zvládla vystavět sama, jen na tom, jaká jsem?‘ Napadlo mě, jak svobodná a hravá jsem, když si kreslím, v čemž nemám žádnou odbornou průpravu, ale dává mi to tolik radosti. A řekla si, co kdybych začala k hudbě přistupovat podobně jako ke kreslení?“

A tak začala Cécile v domácím studiu, za pomoci syntezátorů, digitálních efektů, samplů a naprogramovaných beatů, jaké nikdy dříve nepoužívala, natáčet sérii krátkých osobních písniček. Inspirovaných tím, co ji ovlivňovalo v dětství. Od popových boy bandů a muziky z tanečních večírků až po folk a grunge. I když tedy poslední zpěvačkou jmenovaný žánr na desce neuslyšíte a ani boy band nezapěje.

Jistě, na osobní „svěření se“ v textech dojde. Třeba hned v úvodní I’m A Volcano s vtipnou pointou, kdy by zpěvačka „chtěla být řekou, do které skočí žabka“ (když doposloucháte album do konce, dopoví vám příběh jedna buddhistická moudrost), ale místo toho je jako sopka, ve které se hromadí napětí, až to bouchne. Ale primární je tu nikoliv vážná introspekce, ale holčičí hravost.

Cécile prý původně ani nechtěla písně vydávat, měly zůstat její soukromou radostí. Ale to by byla škoda. Nakonec byla s výsledkem domácího komponování natolik spokojena, že k nahrávkám přizvala dvorní spoluhráče i pár hostů, byť z naprogramovaných základů toho zůstalo dost zachováno. Z omezení domácího studia udělala zpěvačka klad.

Cécile McLorin Salvant|foto:Ebru Yildiz

Sound i styl alba se tak dost liší od předchozí Céciliny diskografie. Ne, že by na zpěvaččiných nahrávkách nikdy dříve nezněly syntezátory, naopak, měly čím dál zásadnější roli. Jenže tentokrát i pianista Sullivan Fortner až na výjimky přesedl za elektrické klávesy.

Nic plytkého, jazzu dosti

Pokud se jazzoví příznivci vylekali při výčtu dětských zpěvaččiných inspirací, a kvůli informaci o natáčení základů doma u počítače, že Cécile zanevřela na jazz a dala se na synthpop, mohou být bez obav. Sound je skutečně do značné míry syntetický a písně inspirované současným popem. Ale nikdy nejde o nápady hudebně plytké a prvoplánové.

Jistě, úvodní píseň I Am A Volcano, titulní Oh Snap nebo Second Quessing soundem evokují syntezátorový pop či nu-soul. „Retro kousek“ A Little Bit Of Me nechá dokonce vzpomenout na disco 80. let. Ovšem Cécile zpívá stejně elektrizujícím způsobem, s typickým feelingem, jaký u ní obdivujeme. A na půdorysu jednoduché harmonie se pouští do stejně technicky působivé, tonálně bohaté a nekonvenční, přitom nikoliv samoúčelné hlasové akrobacie.

Cecile McLorin Salvant|foto:Ebru Yildiz

Ovšem hned druhý kus na albu Anything But Now je vtipným ohlasem swingujících jazzových úprav písní tradičního popu. Folk-jazzovou písničku s akustickou kytarou hostujícího Evana Wrighta a sborovým přizvukování písničkářek June McDoom a Kate Davis by klidně mohla zpívat Joni Mitchell. What Does Blue Mean To You? je „normální“ vokální jazz s doprovodem akustického klavírního tria, a Expanse průzračná jazzová balada.

Album je téměř kompletně Cécilino autorské, jen se dvěma výjimkami – nikoliv cover-verzemi, ale spíše hříčkami. Zpěvačka si ve vícehlase a capella střihla půlminutový kousíček z Brick House, hitu Commodores původně z roku 1977, který tu funguje jako jakýsi předěl, nebo úvod k písni Oh Snap.

A na závěr alba nechá Cécile do syntezátorové zvukomalby zaznít haiku, které někdy před koncem 17. století napsal japonský básník Macuo Bašó. Jistě, slavné haiku o žábě, co skočí do tůně. Žbluňk. Dokonalý závěr v podobě symboliky harmonického splynutí se světem.

Jistě, albu by šla vyčítat takzvaná „žánrová roztříštěnost“, nesourodé přeskakování mezi hudebními estetikami, nejednotnost soundu a tak podobně. Jenže v tomhle případě vůbec nejde o zápor. Cécile si přece hraje, oživuje svůj důvěrný, láskyplný vztah k hudbě. A s dětskou fantazií sahá po různých „hračkách“, které ale zapojuje do stejného příběhu, co jí běží v hlavě. Je hezké na její hru přistoupit.

Bude zajímavé sledovat, zda - a případně jak - Cécile přetaví některé nové písně do pódiové podoby 19. listopadu v Lucerně v rámci festivalu Prague Sound, kde vystoupí v doprovodu tria Mathis Picard – klavír, Yasushi Nakamura – kontrabas a Kyle Poole – bicí nástroje. Určitě zajímavě.