Český jazz v roce 2021: čtěte první díl ankety hudebních publicistů
Stanice Český rozhlas Jazz i letos oslovila odborníky z řad hudebních publicistů a promotérů a zjišťovala, které české jazzové desky vydané v uplynulém roce je nejvíce zaujaly. Čtěte první část ankety!
Oslovené osobnosti měly volit nejlépe jedno dle svého úsudku nejlepší album z těch, která vyšla v roce 2021 a na nichž se podíleli čeští jazzoví hudebníci. Nakonec většina oslovených uvedla nahrávek více. Jejich komentáře si můžete přečíst níže.
Tomáš S. Polívka (hudební publicista)
Favoritů mám na tucet, ale pokud už musím protáhnout hrdlem láhve trojici titulů, nemůže chybět Prometheus Nikol Bókové. Díky citovosti a nabídce empatie, samozřejmě spojené se všemi kumštýřskými klady.
Treetop neokouzlují na eponymním debutu jen neobvyklou sestavou, ale především svérázným přístupem k improvizaci, psané tvorbě i motivům hudby klasické a lidové.
A ano, i já Jsem navždy jedním z nás spolu se čtveřicí Romanovská/Tichý/Hrubý/Blažíková, protože mě nepřestává bavit přirozená hravost fúze mezi odlišnými hudebními věky, zvukovými ideály a hráčskými letorami.
A jako bonus, mimo pořadí, na způsob síně slávy (no a co, Tři mušketýři taky byli čtyři), musím přidat aspoň Swinging Hat Milana Svobody & Prague Big Bandu, neboť legenda, zkušenost a zároveň zhudebněná radost dávno nepotřebuje umístění v anketách, ale upřímně si ji užívám.
Jiří Švéda (JazzBrno.cz, Jazz do regionů)
Pokud skutečně platí, že „jazz zde v anketě chápeme poměrně široce, včetně různých fúzí a okrajových žánrů“, uvádím nakonec dvakrát tři, čili celkem šest alb.
Dorota Barová – Dotyk
Nikol Bóková – Prometheus
Bulatkin/Smith/Makagonov/Nohavica – Drifter Days
Four in Blue – Four in Blue
Radim Hanousek – Escpape
Pavel Hrubý – Go Between
Jazz to bude mít v roce 2022 těžké, ale jako vždy přežije…
Pavel Víšek (Rock & All)
Nikol Bóková – Prometheus
Klasicky školená klavíristka zatím překvapila každým ze tří dosavadních alb s navzájem odlišnou atmosférou. Prometheus je autorsky, aranžérsky a interpretačně mimořádný. Co snad na papíře působí jako reminiscence na třetí proud, je aktuální. Koncept ostravské rodačky naplnili kytarista David Dorůžka, kontrabasista Jaromír Honzák, za vážnou hudbu hornista Radek Baborák a Nikolin stabilní spoluhráč, bubeník Michal Wierzgoń.
Čtěte také
Dorota Barová – Dotyk
Dotyk je vlastně volným pokračováním sólového debutu Iluzja, což není znakem vyčerpání invence. „Bokovka“ členky sexteta Vertigo zůstává nadále výjimečná. Nezaměnitelný alt ve zvukomalebných polských textech, nápaditá témata, brilantní práce s kontrasty.
Romanovská, Tichý, Hrubý & Blažíková – Jsem navždy jedním z nás
K jazzu má nadžánrové trio Romanovská Tichý Hrubý nejblíž asi jen kolektivní volnou improvizací, ale spojení s hostující sopranistkou Hanou Blažíkovou, specializovanou na předklasickou hudbu, funguje, stejně jako dramaturgie alba, jež mimo zmíněnou improvizaci jde napříč časem i kulturami.
Václav Vraný (ČRo Vltava)
Tomáš Sýkora – Songs for Orchestra
Vince Mendoza – Freedom Over Everything
Rok 2021 je také rokem českého symfonického jazzu. Na jaře 2021 vyšla časově zcela náhodně blízko sebe dvě mimořádně výrazná symfo-jazzová alba, jejichž síla a potenciál daleko převyšuje všechno ostatní, co bylo v ČR za poslední dobu v okruhu jazzu vyprodukováno.
Píšu takto úderně s vědomím, že moje slova snižuje zaujatost k zmiňované desce Tomáše Sýkory a Symfonického orchestru Českého rozhlasu, neb pracuji pro Český rozhlas a byl jsem redaktorem vltavského premiérového přenosu, v rámci něhož jsme Sýkorovu živou nahrávku pořídili.
Nicméně jeho obrovské charisma coby jazzového symfonika, které vyšlo najevo v plné síle až po postprodukci na hotovém albu, překvapilo. Všechny jeho předchozí projekty, jakoby byly jenom zahřívacími koly pro nadprůměrné album Songs for Orchestra.
Čtěte také
Sýkorovy kvality se ostatně potvrdily při srovnání s mnohem omezenějším orchestračním umem Vince Mendozy, spolupracujícího na druhém zmiňovaném albu s Českým národním symfonickým orchestrem. Zde byl ale naopak zcela patrný tah na prestižní americkou cenu Grammy 2022, což se potvrdilo dvěma nominacemi, a tato okolnost se cení. Vince Mendoza by se v symfonickém oboru přes svůj globální věhlas sice mohl klidně od Tomáše Sýkory učit, ale na druhé straně Mendozův styl je s největší pravděpodobností také upřímným odrazem kultury USA, ač se Evropanovi může zdát očekávatelně povrchní a komerční.
Nad to, možná je právě americká komerčnost zrovínka nyní, v tomto vzácném krátkém časovém okamžiku průběhu roku 2022, neopakovatelnou šancí české kultury, výhodou a obrovským potenciálem. Jak snadné je asi díky neobvykle úspěšné aktivitě Českého národního symfonického orchestru propojené s Grammy 2022 prodat světu český symfo-jazz?
Nebo jinými slovy prodat touto cestou opomíjenou českou kulturu? Tomáš Sýkora je první vlaštovkou, ovšem se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu zřejmě už z kraje tohoto roku přijdou na scénu další čeští jazzoví hudebníci. Nejde o SOČR nebo Český rozhlas, je to inspirace směřovaná k Českým centrům v zahraničí, případně organizátorům českého předsednictví EU. Nechť posoudí, jak efektivně přispívat světu prostřednictvím hudby ve správný čas.
Vladimír Kouřil (hudební publicista)
Treetop – Treetop
Milan Svoboda – Swinging Hat
Tomáš Sýkora – Songs for Orchestra
Čtěte také
Na první místo stavím Treetop pro skvělý a neomšelý instrumentální zvuk a odvážnější pojetí jazzu. Na druhé kompoziční a aranžérskou invenci Milana Svobody a stálou hráčskou kvalitu Pražského Big Bandu a jeho sólistů na „ježkovském“ albu Swinging Hat.
Za třetí si vážím alba Song for Orchestra Tomáše Sýkory, jak skvěle navazuje na duch melodií a kompozic již nežijícího pianisty Karla Růžičky a za hold také jeho synovi saxofonistovi, to vše v hávu pražských rozhlasových symfoniků. Připouštím, že zdaleka ne všechny nahrávky inzerované v přehledu produkce 2021 se donesly k mému uchu, třeba bych našel ještě jiné tuzemské perly.