Charlie Haden měl rád formát dua. Inspiroval ho v hudbě i při braní drog

Na obalu desky This Is Our Music (1960) kvarteta Ornetta Colemana je také studentská tvář Charlieho Hadena. Od začátku vypadal tento introvert nejméně o deset let mladší. Charakterizuje ho čistota, bezelstnost, ale také neústupná tvrdohlavost. Od začátku se nikomu nepodobal a nikdy si nezadal s komercí. Je to velmi zvláštní případ.

Charlie Haden (1937–2014) pocházel z hudbymilovné rodiny. Přitom nemá oficiální hudební průpravu. Jazz ho fascinoval už na gymnáziu a brzy začal hrát v losangeleských klubech, například s klavíristou Paulem Bleyem. V devatenácti letech byl pak přizván do kvarteta altsaxofonisty Arta Peppera.

Ten tehdy hrával stylizovaný, uhlazený West Coast jazz. Mezi lety 1962 a 1964 Haden spolu s Pepperem sdílel kvůli narkomanii vězeňský osud ve Forth Worthu a v Synanonu. Pepper s heroinem zápasil podstatně delší dobu a před koncem života znovu s Hadenem nahrával (alba Living Legend a So in Love). Životní zkušenost tehdy překonala rozbouřenou hlubokou vodu.

S klavíristou Hamptonem Hawesem, dalším spoluhráčem ze svých mladých let (také on si heroinem zkrátil život) natočil Haden duet As Long as There’s Music. S jiným heroinistou, zpívajícím trumpetistou Chetem Bakerem, zase vytvořili nádherné album Silence.

V sanfranciském klubu Trident vystupoval s klavíristou Dennym Zeitlinem, místním psychiatrem, jemuž ordinační hodiny kolidovaly s klubovou praxí. Později s ním vytvořil duetové album Time Remembers One Time Once, obsahující kromě skvělých verzí standardů i úletovou skladbu Předseda Mao.

Podobně jako altsaxofonista Lee Konitz, vyhledává i Haden pro otevřené dialogy dueta. Nahrál je s Alicí Coltraneovou, Donem Cherrym, Paulem Motianem, Christianem Escoudem, Archiem Sheppem, Ornettem Colemanem a naposled s Keithem Jarrettem.