Charlie Hunter: Nemám rád akademický jazz
Kytarista Charlie Hunter vystoupil koncem března v pražském Jazz Docku v doprovodu bubeníka Scotta Amendoly. Přinášíme úryvek z obsáhlého interview, které vychází tento týden v měsíčníku Harmonie.
Jeho rytmem a energií nadopovaná hudba v polovině devadesátých let na mnoho posluchačů zapůsobila téměř jako zjevení ohlašující nástup nového jazzu radikálně zaměřeného víc na groove, než na instrumentální či kompoziční gymnastiku. Jazzu, který se sympaticky a neoposlouchaně odlišoval od převládajícího jazzového akademismu.
Koncerty v Jazz Docku 26. a 27. března byly unikátní příležitostí setkat se s Charlie Hunterem v komornějším kontextu, než jak je na něho většina posluchačů zvyklá z koncertů nebo z dvacítky alb, která má na svém kontě. Jak sám přiznává, ztratil za ta léta víc než jednu strunu na původně osmistrunné kytaře, které díky souběžnému basování vděčí za svůj charakteristický zvuk.
Se svolením časopisu Harmonie publikujeme úryvek s Hunterem, který na koncertě pořídil DJ Mobley:
Často používáš poměrně netradiční nástrojové kombinace, zejména pro jazzového kytaristu – hraješ jen s bicími, s vibrafonem, s trombonem a bastrumpetou, nebo s foukací harmonikou či s melodikou. Co tě k tomu vede? Jednoduše nechci mít zvukově ten standardní jazzový zvuk, víš co myslím? Mám rád jazzovou souhru, intenzitu a nadhled, ale nechci znít konvenčně jazzově. Ten zvuk musí spíš být součástí jakési skládačky. Souvisí to opravdu i s tím, že jsem od začátku hrál s těmi basovými strunami, což svým způsobem znamená, že prostor, který vzniká mezi bicími a tím co hraju já, odpovídá tomu co hrají normálně dechové nástroje. Takhle vzniká napětí, které hledám. Samozřejmě hraju také s hráči na dechové nástroje, ale většinou nehledám tenorsaxofonistu jako takového, hledám někoho, kdo je unikátní – proto hraju s lidmi jako je (trombonista) Curtis Fowlkes nebo (trumpetista) Ron Miles anebo používám basovou trubku.
Kdesi jsi na téma jazzového sólování prohlásil „Osvobodit se k čemu? Abych hrál otřesná sóla, která ani já nechci poslouchat?“ Jaký je vlastně tvůj pohled na jazzové sólování? Jak podle tebe vypadá dobré jazzové sólo? Louis Armstrong, Dexter Gordon, Thelonious Monk... chápeš co chci říct? My jsme začínali v době, kdy jazz dospěl do stádia, kdy se v sólování dávala přednost něčemu, pro co jsem osobně neměl žádné vlohy ani náklonnost. Já prostě nemám moc rád lineární kytarová sóla. Nemám rád, když kytara hraje přes bicí a není rytmická, prostě mě to nebaví. Na druhou stranu si rád poslechnu zmíněného Dextera nebo Wese Montgomeryho, ale osobně se nechci zapojit do jazzových závodů ve zbrojení, jestli mně rozumíš. Nechci se cítit, jako že musím hrát rychleji a jít harmonicky do bůhvíjaké hloubky. Kytara není vertikální nástroj jako dechy, je to horizontální nástroj. K vertikalitě se musí přidat rytmus, a kontrapunkt hraje u kytary taky velkou roli. Hrozně rád hraju souběžně tu basovou linku, tenhle přístup mně prostě vyhovuje a je to definitivně nelineární záležitost. A navíc jsem přesvědčen, že v lineárním přístupu to nejlepší už bylo řečeno. Po Armstrongovi, Lesteru Youngovi nebo Rollinsovi už není možné jít někam moc dál a hlavně já osobně nemám chuť jít takovou cestou, já si z toho chci vzít to nejlepší a maximálně to zužitkovat v horizontálním přístupu.
Řekl bys, že v tvé hudbě se něco specificky váže právě na San Francisco? Platí třeba podle tebe ještě tradiční dělení hudby na west coast a east coast? Ne, to už dneska dávno nedává žádný smysl. Možná tak před padesáti lety. Skoro všichni včetně mě se nakonec přesunuli do New Yorku, já žiju už patnáct let v New Jersey. Samozřejmě, že v zátoce zůstali nějací lidi, ale už to dávno není ono. Všechny státy v Americe jsou dneska podobné, všechna historická hudební centra jako Chicago, New York, New Orleans, které bylo vybydlené hurikánem, a další ztratila už dávno svoji roli, protože pro většinu muzikantů je v nich moc drahé živobytí.. takže tam žijou jen ti, kdo mají prachy anebo už mají za sebou nějakou kariéru. Málokterý muzikant si dnes může tenhle životní styl ve městech dovolit a nemyslím si, že to hraje nějakou roli. Podstatné je, že hodně hudebníků má ten akademický zvuk, o kterém jsi mluvil a pak jsou lidé, kteří zní odlišně. Ale posluchači ten akademický zvuk nemají moc rádi, protože ta hudba se k nim nijak nevztahuje. To neznamená, že v tom akademickém žánru není spousta skvělé muziky, ale lidem to prostě nic neříká – taková hudba se spíš dotýká hudebníků a těch, kdo o hudbě píšou, ale ne posluchačů. A osobně se domnívám, že většina lidí dře moc na to, aby jednou týdně utrácela peníze za takovou hudbu.
Plnou verzi rozhovoru najdete v květnovém čísle měsíčníku Harmonie.
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
