Co dělal John Scofield o samotě?
Pochopitelně hrál. Ale hlavně natočil album pro sólovou kytaru, vůbec první v kariéře. Rekapituluje na něm svoje hudební kořeny, včetně těch rock’n‘rollových a countryových.
„Myslím, že určitou delikátnost ve hře jsem získal díky osamocenému hraní doma. Jsem zvyklý na hlučnou kapelu, ale když zmizí, nahradí ji tenhle jemnější přístup k odhalování krásy ve zvuku strun. Když hraji sólově, chytím si obvykle za pochodu do looperu krátkou zvukovou smyčku a je to, jako kdybych komunikoval s další osobou,“ vysvětluje virtuózní kytarista proměnu v hráče decentního a „tichého“.
Sco zároveň pojal nahrávku pro sólovou, respektive tu a tam přidanou stopou doplněnou elektrickou kytaru jako rekapitulaci svých hudebních východisek. Právě proto, zcela záměrně, nenese album žádný název. Kytarista tím chtěl naznačit návrat k nejhlubším kořenům, k sobě samému.
„Když jsem byl kluk, kytara byla nástrojem rock’n’rollu a populární hudby, o kterou jsem se samozřejmě velmi zajímal,“ připomíná Scofield. A tak si k obrazu svému přepracoval i evergreen Not Fade Away, hit Buddyho Hollyho z roku 1957, který později (1964) s úspěchem natočili i Rolling Stones. A vybral si také melodii You Win Again (1952) ze zpěvníku countryové legendy Hanka Williamse.
Aby probral svoje dávné inspirace důkladně, neváhal kytarista uchopit také dvě lidovky. Sofistikovaně si pohrál s nápěvem irského tradicionálu Londonderry Air, i když vyšel spíše z jeho pozdní anglické baladické verze Danny Boy z počátku 20. století. Vyhnul se přitom vyloženě sladkobolnému až cajdákově přeslazenému podání, které se posluchači při této melodii většinou vybavuje. Zvláště když se ve druhé půli svojí úpravy odpíchl k málem bluesovému sólku, které bychom vážně v téhle souvislosti nečekali.
Dalším tradicionálem je blues Junco Partner, které zpopularizoval James Waynes na počátku 50. let, ale vychází z mnohem staršího kusu neznámého autora.
Ve většině kompozic ovšem zůstává Sco „doma v jazzu“. Ať už sáhl po dávných standardech jako It Could Happen To You z muzikálu And The Angel Sing (1944) či po swingující verzi There Will Never Be Another You z muzikálu Iceland (1942), později proslavenou např. Lionelem Hamptonem, Chetem Bakerem… Nebo si vybral pozdější „klasiku“ Keitha Jarretta, baladu Coral. Prvně vydanou v roce 1973 v podání Garyho Burtona a jeho The New Quartet, kterou ostatně už i Scofield v minulosti nahrál v triové sestavě pro tributní album As Long As You’re Living Yours: The Music Of Keith Jarrett (2000).
Částečné vlastní Best of
Pro sólovou interpretaci si Scofield zvolil i několik skladeb vlastních. Vítaně si zopakoval třeba cituplné vyznání manželce Mrs. Scofield’s Waltz (původně z alba Works For Me, 2001), kde vypíchl hlavní téma. Nebo skladbu Honest I Do (z alba Grace Under Presure, 1992), kterou proměnil zprvu na tichou vybrnkávanou baladu, posléze „rozhoupal“ glissandy a vibratem.
Většinu skladeb propojuje spíše poklidná atmosféra. Až na drobné a vítané výjimky, které se postarají o vzruch. Scofield totiž neopomněl ani experimentování s pokroucenými, disonantními zvuky v nové skladbičce Trance de Jour. Označil ji jako „svoji verzi jazzu šedesátých let à la Coltrane“.
S elektronikou a mírně znervózňujícím basovým loopem si Sco velmi nápadně vypomohl také v již zmíněné cover-verzi Not Fade Away. V některých kompozicích si ovšem vystačí bez looperu a nemáte pocit, že by aranžmá neznělo dostatečně sytě. Což platí pro úpravu standardu My Old Flame původně z filmu Belle of the Nineties (1934), který už přetvářeli Charlie Parker či Sonny Rollins.
Po celou svoji kariéru dokázal Sco překvapovat změnami sestav a přeskoky od fusion k acid jazzu, desce s použitím výhradně akustické kytary (Quiet), odbočkami k countryovým (Country For Old Men) či gospelovým inspiracím (Piety Street), tributním albům (That’s What I Say: Plays The Music of Ray Charles) atd. Není pochopitelně žádným překvapením, že výtečně obstál i v disciplíně sólového kytarového recitálu.
John Scofield – John Scofield
John Scofield – kytara, looper
Label: ECM, 2022