Colin Vallon a jeho třetí album: křehkost i klasika

V roce 2014 následovalo Le Vent a nyní vychází jeho třetí profilové album, které nese název Danse. Stejně jako na předchozích albech Vallonovo trio tvoří kontrabasista Patrice Moret a bubeník Julian Sartorius.

Hudba Colina Vallona, neboť on složil devět z jedenácti skladeb alba, se rozhodně vymyká koncepčnímu pojetí jazzového klavírního tria, a to především velmi expresivním výrazem. Improvizace je bohatá, založená na interakci hráčů především na bázi zpěvných motivů, jež jsou vystavěny na velmi kompaktním jednolitém rytmu.

Sólové party jsou vitální a většinou se neodchylují od daných harmonických témat. Odlišná je především komunikace, která sleduje vnitřní dynamiku skladeb, a i v případech na první poslech chaotické disonance je pro pozorného posluchače ve finále dostatečně srozumitelná.

Tak je tomu v případě úvodní hymnické skladby Sisyphe i titulní Danse. Ve skupinové improvizaci Oort se tonalita ohýbá chvilkami až nepochopitelně, v Kidovi naopak křehký, až spirituální klavírní motiv vede lyrickou linku až k moderní klasické harmonii. Tingueli veškerou strukturu naopak rozbíjí.

Album Danse ukazuje značně odlišnou cestu od klasických klavírních trií typu Keithe Jarretta či Bobo Stensona. Svojí objevností, neotřelostí a téměř telepatickou souhrou hudebníků má potenciál oslovit nejen jazzu nakloněné posluchače. Úsporná skladba Reste a její závěrečná variace nás nechává ještě po dlouhou dobu v rozpoložení kontemplativního, ačkoli zhusta nárazově přerušovaného hudebního snu.