Čtěte druhý díl ankety o nejlepší české jazzové album
Jak jsme se pokusili doložit v osmi dílech seriálu Česká jazzová sklizeň 2016, minulý rok byl na nová jazzová alba velmi plodný, a to nejen kvantitou, ale i kvalitativně. Následně jsme oslovili panel jazzových odborníků, kteří měli zvolit nejlepší jazzový počin uplynulého období. Čtěte druhou část ankety!
Vladimír Kouřil (hudební publicista)
Na základě čerstvých posluchačských dojmů si nejvíce vážím alba Points–Rataj Quintetu. Vzájemná spolupráce progresivních jazzmanů s předním tvůrcem konkrétní hudby u nás se mimořádně zdařila.
„Podvodu“ Spilkova kvarteta si cením nejen za skvělou interpretaci, ale pro zdařilý badatelský výlet do pomíjených hudebních končin.
Pozdní sběr Svobodova kvinteta je výjimečnou ukázkou jazzové hudby hrané pro radost „člověčím“ způsobem. Moderní mainstream není kategorie diskriminační, ale je otázkou zralosti. Jak to víno.
Tomáš Katschner (ČRo Hradec Králové, festival Jazzinec)
V loňském roce vyšlo hodně domácích jazzových desek a z toho opravdu celá řada vysloveně dobrých až skvělých. Nemám jednu či dvě, o kterých bych mohl říci, že o veliký kus převyšují ty ostatní. Uvádím tedy pár titulů, ke kterým se budu rád vracet:
Autorská deska Lights tria Otty Hejnice mě moc baví pro svou průzračnost, další deska Davida Dorůžky pro svou precizní promyšlenost a obě desky Ondřeje Štveráčka s Genem Jacksonem pro neutuchající hravost a překvapivost. O Vertigu nemusím ztrácet slov, ta kapela je stále mimořádná. Překvapilo mě, že mě baví DVD Roberta Balzara z poličských lesů – Levíček a Slezák, to je veliká paráda!
Z úplně jiného břehu mě zaujala deska Divé husy tria Jitky Šuranské. Nejsem folklorista, ale tohle má krásný přesah. A pak bych rád slyšel dvě desky, které znám jen z koncertů, ale mám je stále dobře uložené v hlavě – Libor Šmoldas s Jayem Andersonem a Adamem Nussbaumem a trampský projekt Viléma Spilky.
Václav Vraný (ČRo Vltava)
David Dorůžka – Autumn Tales. Toto album je nutné zmínit díky jeho nečekané výrazové pestrosti. David Dorůžka zde střídá elektrickou kytaru s akustickou a v několika okamžicích dokonce překračuje vlastní známý styl ve prospěch etnických postupů, v nichž Dorůžkovu kytarovou osobnost musíme teprve hledat.
Výrazný je také hráčský a skladatelský přístup basisty Jiřího Slavíka. Bubeník Martin Novák díky své jemnosti dokonale rozvíjí nastolené hudební kontexty a je ideálním představitelem jazzového bubeníka, který se vyrovnal s tradicí evropské vážné hudby. Toto album vás pohltí zejména, když hraje dostatečně nahlas z větší aparatury, nikoliv přes sluchátka.
Vertigo – Nononononininini. Album mě zaujalo opět svou originalitou, a to hlavně díky zvláštním skladbám Marcela Bárty, koncepčně navazujícími na předchozí desku. Zajímavé je, že naživo mi naopak přišla jediná skladba Vojtěcha Procházky, Rosa Morta, která na albu jakoby neměla dostatečný prostor, a až živě při nejrůznějších improvizacích byla schopná plně odhalit svůj říz. Za zmínku samozřejmě stojí taky fakt, že trumpetista Oskar Török se zde poprvé představil jako talentovaný zpěvák.
Petr Kalfus Sextet – Night Talks. Vydavatelská prvotina sexteta Petra Kalfuse mě velmi překvapila hlavně díky syntezátorovému konceptu Jiřího Neužila, jehož jsem doposud znal jenom jako hráče na akustické piano. Se zvukem umí pracovat zajímavěji než celý zástup českých jazzových kapel, které jsou na elektronice přímo postaveny, a přitom nepotřebuje čerpat z nejnovějších zvukových bank.
Tím dokonale podtrhuje a posouvá do současného kontextu všechno, co by mohlo při konzervativnějším pojetí zapadnout. Petr Kalfus ukazuje, že se dvěma saxofony, trombonem a rytmikou umí parádní současný klubový zvuk!
Igor Wasserberger (muzikolog, publicista)
Možnost určit album roku využiju ke zdůraznění impozantnosti a důležitosti projektu 14 CD vydaných v boxu Karel Vlach Orchestra 1939–1949. Pro nejstarší žijící jazzmany hudba okruhu Karla Vlacha v daném období znamenala zpravidla první možnost seznámit se s novou americkou hudbou (pro mne osobně to byly nahrávky amerických standardů v angličtině s Václavem Irmanovem, které jsem od 50. let neslyšel). Fascinace z tohoto prvního impulzu navodila mnohdy hlubší zájem.
Každopádně kromě pamětnického sentimentu význam boxu spočívá ve zmapování důležitého a mnohdy zapomenutého období pro domácí i evropskou hudbu jazzové oblasti, ve kterém jazz a populární hudba splývaly. Bez znalosti těchto doposud ve své celistvosti nedostupných nahrávek zůstane utajena logika následného vývoje.
Pavel Víšek (Rock & All)
Z jazzové úrody roku 2016 by si zasloužilo vyzdvihnout více alb, ale za nejlepší považuji Autumn Tales, které nahrál David Dorůžka v triu s Jiřím Slavíkem a Martinem Novákem. Obsahem i formou hodně rozmanitá deska nabízí nové polohy tria, jehož muzikantská komunikace je excelentní. Vedle původních skladeb slyšíme nápaditě vybrané zápůjčky napříč žánry od Abrahama Brudna přes Leopolda Korbaře až po Bohuslava Martinů, nemluvě o jejich originálním provedení, což samozřejmě platí pro celé album.
