Cyrus Chestnut: Betty Carter mě vyškolila, abych hrál osobitě
Americký pianista a skladatel Cyrus Chestnut, považovaný za jednoho z nejlepších hráčů svojí generace, vystoupí 22. května v Sukově síni pražského Rudolfina. Postará se tak o jarní Prolog podzimního 29. ročníku Mezinárodního festivalu jazzového piana. V rozhovoru prozradí, co pro něj znamenají sólové recitály i který okamžik patřil k nejdůležitějším v jeho muzikantské dráze.
Svoje zatím poslední album My Father‘s Hand (2022) jste věnoval otci, jenž vedle civilního zaměstnání hrával v kostele a vlastně vás přivedl k muzice. Vedla vás k tomu nějaká konkrétní vzpomínka?
Tatínek vždy zůstane mým největším hrdinou. Inspirovala mě jeho něžná síla. Hrál až do té poslední chvíle v životě, když už hrát nemohl. A hudbu, kterou hrál doma a stejně tak i v kostele, vždy naplňovala ohromná radost a pocit štěstí. Jeho muzika s vámi vždy pohnula.
Neodděluji ve svojí hudbě jednotlivé žánry.
Na vaší vlastní hudbě je nejlepší, že neuznáváte žádná omezení a hranice mezi žánry. Vycházíte z jazzu, klasiky, popu, rocku, tradiční muziky. Jak jste získal vhled do tolika stylů?
Už jako kluk jsem byl vystaven všem hudebním žánrům. Z rádia i gramofonu jsem poslouchal gospel. V rádiu mě také zaujalo rhythm and blues. Moje máma měla spoustu singlů Little Richarda, Arethy Franklin, Kinga Curtise, Sama Cooka a mnoha dalších umělců. Na základní škole nás jednou ročně brali na koncert klasického orchestru. Od první chvíle, kdy jsem uslyšel „Duke“ Ellingtona, mě nadchly jeho hudební myšlenky. Muzika je opravdu jenom dvojí. Dobrá a špatná.
Jak vás napadlo natočit třeba jazzovou verzi hardrockového evergreenu Smoke On The Water od kapely Deep Purple, a ještě ji zařadit na desku Kaleidoscope (2018) vedle klasických kusů Ravelových, Satieho, Debussyho či Mozartových?
Po pravdě, jako mnoho jinýc kluků jsem se na střední škole učil hrát riff Smoke On The Water na kytaru. A když jsem jednou večer vystupoval, prostě mě z ničeho nic napadlo rozvinout motiv na základě tohoto ikonického díla.
Rád říkám, že cokoliv hraji, je příběhem mého života. Než jsem se dostal k jazzu, studoval jsem klasickou hudbu. Nicméně rád házím všechny inspirace na stůl najednou, společně. Neodděluji ve svojí hudbě jednotlivé žánry, nehraji je v čisté podobě, ale smíchané do jednoho mého stylu. Doufám, že právě tohle definuje moji muzikantskou identitu.
V mládí jste měl možnost hrát jako sideman se skutečnými legendami, například s Betty Carter nebo s Dizzym Gillespiem. Lze říci, jaký kapelník vás nejvíce ovlivnil, nebo byl váš nejoblíbenější?
Je pro mě obtížné odpovědět, protože každý z nich byl úplně jiný. Zároveň pro mě byla každá z těch spoluprací srovnatelně důležitá, a přitom naprosto speciální.
Dají se alespoň vybrat nějaké zážitky, které byly pro váš muzikantský vývoj nejdůležitější?
Těch klíčových chvilek byla spousta, do jednoho rozhovoru by se nevešly. Ale rád budu sdílet jeden zážitek s Betty Carter. Hrál jsem s ní v sále Kimball‘s East v Emeryville v Kalifornii. A rozhodl se zahrát skladbu If I Were A Bell ve stylu Milese Davise. Ji to pěkně naštvalo. Zeptala se mě, ‚co to jako hraju‘, a než jsem stačil odpovědět, rovnou dodala že ‚přesně ví, co hraju, a možná líp než já sám‘. Pořádně mě zpražila, že si mě nenajala proto, abych jen přehrával něco, co už slyšela, ale abych přemýšlel. Abych hrál osobitě. Tahle konverzace se mě silně dotkla, doopravdy změnila můj život.
V Praze už jste vystupoval se svým triem. Sólový recitál bude mít jistě jinou náladu. Možná i díky prostředí Rudolfina, spojovanému s klasickou hudbou?
Spíše proto, že sólové hraní je vždy velmi odlišné od souhry s rytmickou sekcí. Pro mě představuje naprostou, ničím neomezovanou svobodu tvorby. Budu během koncertu sdílet s posluchači hudbu, jaké mě nejvíce inspiruje.
Jaké máte plány na nejbližší budoucnost?
Naprosto miluji učení na Howard University ve Washingtonu, D.C. Vážně. Intenzivně pracuji na tom, jak se studenty sdílet příběhy předvídatelnými i nepředvídatelnými způsoby. Ale samozřejmě už také připravuji materiál pro další desku.
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.