Dhafer Youssef: Oslava krásy a jiných podivností

6. listopad 2016

Uhrančivý tuniský zpěvák a hráč na arabskou loutnu oud Dhafer Youssef před pár lety oslnil na festivalu Colours of Ostrava. Svou novou desku Diwan of Beauty and Odd nyní představí na koncertech v Trutnově (7. 11.) a v Brně (8. 11.). Více v krátkém rozhovoru s hlavním protagonistou.

Album Dhafer Youssef natočil po boku mladých lvů současného newyorského jazzu v čele s Aaronem Parksem, Ambrose Akinmusireem a Markem Guilianou. Jeho název spojuje arabské slovo diwan (sbírka poezie) s anglickými výrazy, které bychom mohli přeložit jako „krása a to ostatní“ nebo „krása a jiné podivnosti“.

Sám autor však zdůrazňuje ještě další aspekty pečlivě zvoleného a do češtiny nesnadno přeložitelného názvu. Důležitější než titul je však samotná hudba, ve které se zvuk blízkovýchodního nástroje a Youssefův nenapodobitelný vysoký hlas snoubí s jazzovým doprovodem.

Se svolením časopisu Harmonie publikujeme úryvek z delšího interview, které s Dhaferem Youssefem pořídil publicista Milan Tesař. V plné verzi vychází v listopadovém čísle tohoto měsíčníku.

Vaše nové album se jmenuje Diwan of Beauty and Odd. Proč tento název?

Díwán je v arabské kultuře sbírka krátkých básní jednoho autora. Já jsem se snažil vytvořit hudební paralelu k díwánům s tím, že základem nejsou básně, ale skladby. Slova beauty and odd jsou pak pro mne vyjádřením protikladů, protože všechno kolem nás na protikladech stojí. Svět vnímáme jako opozici světla a tmy, štěstí a smutku, síly a slabosti. Se všemi těmito dvojicemi se musíme v životě vyrovnat. Právě to jsem chtěl svým albem zdůraznit.

Sestavil jsem je především z instrumentálních skladeb, ale zařadil jsem na ně také dvě zhudebněné básně ze Sýrie, které od sebe dělí tisíc let. První z nich napsal Al-Akhtal, který žil v Damašku v sedmém století. Druhá je od autora ze sedmnáctého století Al-Nabulsího. Jejich verše jsem si vybral proto, že k Sýrii mám velmi osobní vztah. V Damašku jsem studoval arabštinu a mám to město moc rád. A miluji také arabskou poezii. I proto jsem teď velmi nešťastný z toho, co se tam děje.

Album jste – pro mne trochu překvapivě – nahrál s newyorskými jazzovými hudebníky, s pianistou Aaronem Parksem, s kontrabasistou Benem Williamsem, bubeníkem Markem Guilianou a s trumpetistou Ambrosem Akinmusirem. Proč jste si vybral právě je?

Dlouhodobě bylo mým snem sestavit výbornou kapelu z newyorských jazzových hudebníků. Už v roce 1999 jsem sice v New Yorku natáčel album Electric Sufi, ale to byla nahrávka na pomezí jazzu a elektronické hudby. Až nyní, po sedmnácti letech, se mi podařilo dát dohromady čistě jazzovou kapelou. Skutečně je to tedy splnění dávného snu.

New York vnímám jako město, které je inspirativní pro každého. Je středem většiny důležitých událostí jazzové historie a tuto historii samo vytváří. Právě tam jsem tedy hledal a našel své spoluhráče. V New Yorku jsme desku natáčeli i proto, že jsem na ní chtěl zachycenou atmosféru tohoto města. Skladby jsem sice psal jinde, ale toužil jsem po newyorském zvuku.

Jak natáčení probíhalo?

Nahrávali jsme živě, jen s malým podílem playbacků. Jinak to bylo úplně běžné jazzové natáčení naživo. Ale samotné práci ve studiu v New Yorku předcházela dlouhodobější příprava. Já jsem nejprve napsal skladby. Potom jsme se s Aaronem Parksem zavřeli na tři dny ve studiu Nilento ve Švédsku. Výsledek naší práce jsem poslal Benu Williamsovi a Marku Guilianovi a pak jsme všichni společně ještě zkoušeli v New Yorku předtím, než jsme šli do studia. Celé album tedy stojí na společném živém hraní a na mé pečlivé přípravě.

autor: Milan Tesař
Spustit audio

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.