Dora Viceníková: Jde mi o intenzivní dialog s publikem

14. listopad 2017

Umělecká šéfka Divadla Na zábradlí má jasnou vizi; chce se podílet na inscenacích, které burcují diváka ze zažitého způsobu vnímání, zkoušejí neověřené, provokují.

Soubor jedné z nejprestižnějších pražských scén, Divadla Na zábradlí, se po osmi měsících provizoria vrací do zrekonstruovaného domácího prostoru na Anenském náměstí; zásadní změnou je komfortní vstupní prostor do objektu, korunovaný zaskleným dvorkem ve vnitrobloku a podestou v mezipatře. Dora Viceníková kladně hodnotí rekonstrukci jako velké pokroky v podobě uživatelské části divadla, zároveň je pro ni DNZ stále prostorem s jedinečným geniem loci, který žádné přestavby nemohou změnit.

Pro mě ten komorní prostor skýtá jen a jen výhody. Může v něm docházet k intenzivnějšímu dialogu s divákem, komunikace funguje lépe, není potřeba nabízet ověřené divadelní formy, tvary, klišé.

Autorský tým dramaturgyně Dory Viceníkové a režiséra Jana Mikuláška vytváří inscenace opřené o nedramatické texty, často pouze na začátku zastřešené základním tématem, které následně všichni tvůrci obalují dramatickým materiálem; nikdy není dopředu jasné, k jakému výsledku dospějí. Dora Viceníková přiznává, že princip kolektivní improvizace nemá jen a jen positiva:

Je to strašně vyčerpávající a náročné, nemáme jasnou cestu, stále jsme na místě a stále hledáme, vracíme se k základnímu tématu a hledáme k němu analogie, metafory, asociace…. občas pochybujeme o smyslu, ale nakonec si vždy ověříme, že je pro nás konečný tvar inscenace natolik důležitý, že do toho jdeme znovu a znovu.

Během svého dřívějšího působení si Dora Viceníková ověřila, že inscenování známých dramatických textů není její tvůrčí cesta, na současné situaci českého divadla nicméně oceňuje, že nabízí divákovi širokou paletu přístupů a druhů poetiky.

Co bude s divadlem jako svébytnou formou, jestli ji nevytlačí jiné umělecké přístupy, nelze předpovědět. Ale rozmanitost setrvá, dokud bude divadlo – a divák - existovat.

Spustit audio