Emile Parisien vyvažuje tíseň dneška pozitivní hudbou

Vždyť už jen tím, že pojmenovává tísnivou atmosféru dneška, vyjadřuje Parisien názor. A také snahu něco s tím vším dělat. Nejde o eskapismus, ale o povzbuzení k odolnosti.

„V jádru je tato hudba o klidu, poezii, něze a lásce,“ vysvětluje Parisien. „Ve světě plném starostí a konfliktů, kde se všechno žene stále rychleji a všemi směry, jsem chtěl, aby byla jakousi protiváhou tomu všemu.“

Kvůli hudebnímu konejšení ovšem Parisien nepřesměroval na povrchní easy listening. Pozitivní atmosféra a melodická vstřícnost u něj neznamená podbízivost. Povznášejícího dojmu dosahuje v hudbě promyšleně, originálně, neoposlouchaně.

Nekonvenční je už samotné obsazení nového kvarteta, které Parisien sestavil díky rezidenci v pařížském Théâtre de la Cité internationale.

Když to vezmeme od harmonického nástroje, nejdříve sestava nijak nečekaně nevypadá. Jasnou volbou byl izraelský pianista Yaron Herman, se kterým už Parisien hrává dvě dekády. „Sdílíme spolu způsob kdy, kdy klademe důraz na melodii a přitom zůstáváme ‚free‘, což pro tuhle nahrávku bylo zvláště důležité,“ prozrazuje saxofonista.

Protože sám je spíše interpretem, napsal si „jen“ jedno téma a v případě druhého je spoluautorem, jinak svěřil Parisien většinou autorských povinností právě Hermanovi. Ten se leaderovi trefil do vkusu, soundu i koncepce dokonale. „Melodickou synergii“ těch dvou snad nejlépe vystihuje dojemná balada Olive Branch s teskným mediteránním koloritem.

Dále už je to ale i zvukově zajímavější. Místo běžné bicí soupravy totiž kapelník chtěl slyšet v hudbě kvarteta indické bubínky tabla. Hraje na ně Phabru Edouard, jehož „odlehčenost a schopnost překonávat hrou všechny (žánrové) hranice“ saxofonista vždy obdivoval.

Nové kvarteto Emila Parisiena|foto:Elisa Ramirez

Sestavu doplňuje právem čím dál respektovanější basistka malajského původu Linda May Han Oh. I ona přispěla autorskou troškou do mlýna, kapelník jí dopřál prostor na miniaturu pro sólový kontrabas As It Comes And As It Gets.

Neoposlouchaná je nejen souhra sopránového saxofonu, piana a kontrabasu s indickými tably, ač lehce evokující sound kapely Oregon blahé paměti, ale i melodika. Odráží saxofonistovu zálibu v hudbě jiných než evropských tradic. Jistě, už ze jmen muzikantů je patrné, že Parisien zamířil za inspirací směr orient.

Výlet za taji Asie

Jako úvod desky, který logicky určuje náladu alba, zvolil Parisien úpravu kompozice Asians Songs & Rhythms, No. 40 řecko-arménského mystika, filosofa a skladatele Georgije Ivanoviče Gurdžijeva. Sound tu navíc prozáří, nikoliv naposledy, průzračné vokální koloratury Lindy May Han Oh v unisonu se ztišeným, duduk evokujícím sopránovým saxofonem kapelníka.

Svižnou skladbu Nusrat zase inspiroval, jak vyplývá z dedikace vložené rovnou do názvu, legendární pákistánský hudebník Nusrat Fateh Ali Khan svým pojetím extatických duchovních zpěvů žánru qawwali. Parisien i ostatní tu hrají se stejným zápalem a hladce přidávají k rytmům indického subkontinentu jazzové synkopy a frázování.

Nové kvarteto Emila Parisiena|foto:Elisa Ramirez

Dramatická, stoptimy členěná kompozice El Toro zase staví na tradičním indickém „perkusivním“ zpěvu konnakol. Pochopitelně v Edouardově podání.

Zdaleka ne vše v hudbě ovšem míří na východ. Také Parisienova slova o „míru a něze“, jak vyplývá už z popisu El Toro, neplatí obecně. Deska působí chvályhodně soudržně, ale díky vhodným zpestřením nikoliv jednotvárně.

Příkladem budiž i skladba Portal, další zřejmá pocta, tentokrát slavnému Parisienovu krajanovi a nástrojovému kolegovi, žel letos v únoru zesnulému. Sugestivní ostinato kontrabasu a improvizace nad ním jsou záměrně lehce znervózňující. I to je odraz doby.

Ovšem ono jemné, nenásilné plynutí (floating), provázané zpěvným tónem Parisienova sopránového saxofonu, zůstává převládající náladou alba. Krásného, nevšedního, vyrovnaného a ke zklidnění ducha pomáhajícího alba.