Experiment pokračuje v Chicagu, „výzkumný tým“ řídí Greg Spero

Řada „velkoměstských jazzových experimentů“, publikovaná labelem Ropeadope, má docela dlouhou, ač přerušenou tradici. Zahájil ji v roce 2001 titul The Philadelphia Experiment, na kterém se sešel Ahmir Khalib Thompson alias Questlove, zakladatel kapely The Roots, s dalšími philadelphskými esy Christianem McBridem, Urim Cainem a Patem Martinem. Na první úspěšný pokus vázal The Detroit Experiment a sérii dočasně v roce 2007 ukončil The Harlem Experiment.

Vydavatel se ke koncepci lokálních, ale jen pro konkrétní projekt vybraných muzikantských sestav rozhodl vrátit „v době, kdy jsou komunity fyzicky rozděleny, a dokonce historie se zdá přerušena globální pandemií a omezením cestování“.

„Nemohli jsme začít na vhodnějším místě, než je Chicago. Vzpomněli jsme si na historický projev Baracka Obamy v roce 2008, který započal novou éru v americké politice a kultuře, jsme inspirováni lidmi z Chicaga a jejich příspěvkem celému světu,“ říká Louis Marks, momentální šéf Ropeadope Records.

Za organizátora čtyřdenních nahrávacích frekvencí byl zvolen agilní pianista Greg Spero. Vybral místní hudebníky dle svého gusta, hodil do placu několik zkomponovaných motivů, ovšem hlavní část materiálu vznikla na místě improvizací či společnou tvorbou. Deska The Chicago Experiment byla ohlášena na rok 2020 a už 24. července 2020 vyšel pilotní singl Maxwell Street.

Jak název napovídá, skladba je poctou nejznámější chicagské hudební tradici. Maxwell Street byla onou legendární ulicí, kde se ve 30. a 40. letech minulého století na pravidelných trzích setkávali v roli buskerů zavedení bluesmani jako Big Bill Broonzy s nově příchozími muzikanty z Jihu. A kde začala vznikat z Delta blues (či „venkovského“ country-blues) jeho velkoměstská, elektrifikovaná podoba, které se dodnes říká chicagské blues, ať už ho hrají muzikanti z Ameriky, Evropy nebo třeba Japonska.

Samotná skladba Maxwell Street ovšem není, jak by se dalo čekat, bluesovou dvanáctkou. Je vystavěná na moderním groovu a také na inspiracích západoafrických, „pra-bluesových“, kdy vibrafon Joela Rosse trochu evokuje linky afrických xylofonů. Souvislost s tradicí tu tvoří spíše atmosféra.

Později, ale přece

Vedle Joela Rosse (určitě si vybavujete jeho zdařilé nedávné album Who Are You?) oslovil Spero opravdu různorodé hudebníky, žánrově i generačně. Například oproti němu o generaci staršího baskytaristu Darryla Jonese, nejvíce známého hraním s Rolling Stones či předtím se Stingem nebo Erikem Claptonem, ale s jazzovými kořeny a zkušenostmi z kapel Milese Davise, Michaela Breckera atd.

V groovech si šedesátník Darryl Jones výborně rozumí s ještě ne čtyřicátníkem Makayou McCravenem, silně inspirovaným hiphopovými rytmy. Spero ale nesáhl vedle ani jednou. Za vypíchnutí rozhodně stojí sebevědomý zvuk free jazzovými i post rockovými experimenty protřelého kytaristy Jeffa Parkera (Chicago Underground Trio, Tortoise).

Datum vydání alba se kvůli covidu nakonec posunulo o rok a půl, nicméně žádné nebezpeční z prodlení nehrozilo. Čtyřdenní natáčení vygenerovalo podle očekávání repetitivní figury, chytlavě hybné, s jednoduchými přímočarými nápěvy jako The Chant. A pochopitelně sólovými improvizacemi. Ale nejen je, vznikly také mnohem propracovanější melodické oblouky a aranžmá, např. Always Be.

Celek přitom právě díky vyvážení improvizačních momentů a promyšleně vystavěných aranžmá působí kompaktně. V podstatě jako výsledek práce sehrané, na groovech stavějící sestavy a ne příležitostného „experimentu“. Což ovšem není nic zase tak zvláštního, i na scéně třetího nejlidnatějšího města USA se muzikanti často potkávají a dobře znají svoje hráčské i skladatelské styly. Spero pochopitelně lovil i mezi svými častými spoluhráči. Makaya McCraven hrával v projektech Jeffa Parkera i zde též přítomného trumpetisty Marquise Hilla, atd.

Prohlášení z tiskové zprávy, že „toto je ten pravý a nefalšovaný, vydestilovaný zvuk Chicaga, skvělý příklad improvizačního kouzla vetkaného do kulturní tkaniny města,“ můžeme odkázat do sféry reklamních keců. Snažit se vecpat na jednu desku, nahranou sedmi lidmi v jednom krátkém období, komplexní charakteristiku bohaté scény, to by bylo stejně nereálné jako kontraproduktivní. Což ovšem neznamená, že se deska nepovedla. Naopak. Septet různorodých osobností vytvořil hudbu kvalitní a současnou.

Koho předchozí „City Experimenty“ i The Chicago Experiment baví, má navíc důvod těšit se na pokračování. Vydavatel totiž už na rok 2021 vyhlásil některé další „městské“ kandidáty na album. Víme, jak to dopadlo, v původním termínu nakonec nevyšel ani The Chicago Experiment. Pokud ale label svoje plány nevzdá, mohli bychom se dočkat svébytných lokálních muzikantských sestav a titulů The Los Angeles Experiment či The New Orleans Experiment. Mluvilo se dokonce o rozšíření ediční řady mimo území USA, konkrétně o albu The Paris Experiment.