Francouzská flétnistka se syrskými kořeny Naïssam Jalal: Nejdůležitějším faktorem identity je vůle, ne narození

Moji rodiče jsou malíři a mají hudbu opravdu rádi, a tak mě k ní přirozeně vedli. Jednou se mě zeptali, na jaký nástroj bych chtěla hrát. Slyšela jsem zrovna ve škole někoho mluvit o flétně, a tak jsem řekla, že na flétnu. Vzali mě pak na hudební školu, šli jsme za učitelkou flétny a ta nám něco předvedla. Moc se mi to líbilo. Byl to blyštivý nástroj, nástroj pro princeznu! Víte, když jste úplně malý, nepřemýšlíte o věcech tak jako později. Tehdy mi prostě stačil jen ten lesk. Ale myslím, že ve flétně je skryto také něco z hluboké paměti lidstva. Souvisí to s postojem flétnisty při hraní. Třeba Krishna - nehraje na kytaru, hraje na flétnu. Držení těla při hraní na flétnu může připomínat starobylé archetypy, pastýře… Takže to mě, myslím, také zaujalo.

Po studiích na konzervatoři jste se přestěhovala do Sýrie. Chtěla jste objevovat své kořeny, nebo za tím byly ještě nějaké jiné důvody?

Určitě to bylo proto, že jsem chtěla vědět, odkud pocházím, ale také proto, že jsem se ve Francii setkávala s mnoha projevy rasismu, i když nebyly úplně přímé nebo zřetelné. Každopádně byly citelné. Vlastně celá francouzská společnost je postavena, řekla bych, na strukturálním rasismu.

Takže jsem strávila nějaký čas v Sýrii, naučila jsem se hrát na tradiční arabskou flétnu nay na hudebním institutu v Damašku a pak jsem se ještě na tři roky přestěhovala do Egypta. Byla to skvělá zkušenost, potkala jsem tam parádní muzikanty, hodně jsem se toho naučila. Do Francie jsem se vrátila v roce 2006 a od té doby žiji tam.

Změnil pobyt v Egyptě a Sýrii vaši hudební identitu?

Byl to pro mě zlomový okamžik, velká událost. Bylo mi devatenáct, byla jsem sama, nikoho jsem tam neznala. Strávila jsem tam tři roky, to už je významná doba.

Uměla jste arabsky?

Ne, jen pár slov. Uměla jsem třeba říct ‚ahoj, drahoušku‘, protože některá laskavá slovíčka jsem znala od své mámy, ale jinak jsem arabsky neuměla, jazyk jsem se naučila až tam. Bylo to těžké, ale zároveň pěkné. Potkala jsem tam svým způsobem sama sebe. S postupem času v životě zjistíte, že jedině vy sám tvoříte svou vlastní identitu. Identita není něco, co je vám dáno při narození. Je to něco, co každý sám buduje. Vy se rozhodnete, že budete hudebníkem, že se budete každý den snažit být dobrým člověkem. Myslím, že nejdůležitějším faktorem identity je vůle, ne narození. Můj pobyt v Sýrii a Egyptě byl v tomto ohledu velmi náročná, intenzivní a ohromující zkušenost. A abych odpověděla na vaši otázku úplně konkrétně, myslím, že každá moje životní zkušenost změnila i mou hudbu. A také hudba byla vždy důvod, proč jsem se rozhodla něco udělat, takže to jsou spojené nádoby. Cokoliv poslouchám, každý muzikant, kterého jsem potkala, každá myšlenka, která mě napadla, cokoliv, čím žiju, mělo přímý vliv na mou hudbu. Je to prostě způsob, jakým vyjadřuji sama sebe.

Pamatujete si své první setkání s jazzem?

Když jsem byla teenagerkou, nenáviděla jsem jazz, přišel mi neobyčejně nudný. Jednou jsem ale byla s kapelou Tarace Bulba, velkým francouzským funkovým dechovým souborem, na turné v Mali. Když jsme přilétli do Bamaka, zjistili jsme, že se ztratila naše zavazadla. Měli jsme vyrazit do vesničky Kaï hrát s malijskými muzikanty, ale místo toho jsme zůstali v Bamaku a čekali, až se zavazadla najdou. Nocovali jsme na střeše továrny, kterou vlastnil chlapík, jenž organizoval naše turné. Bylo to opravdu improvizované. Ze střechy továrny jsme viděli na sousední trh, trhovci tam přespávali a z tržiště se šířilo takové magické modré světlo, mělo to strhující atmosféru. Jeden můj kamarád z kapely se mě tehdy zeptal: ‚Ty nemáš ráda jazz, viď?‘ Odpověděla jsem, že ne a on jen: ‚Ok, tak si poslechni tohle,‘ dal mi na uši sluchátka a pustil Olé od Johna Coltranea. To bylo poprvé, kdy jsem si řekla: ‚Páni, to je něco!‘ Později jsem zjistila, že je tahle Coltraneova skladba inspirovaná tradiční andaluskou písní El Vito. Přijde mi docela příznačné, že první jazzová věc, která se mi zalíbila, vycházela vlastně z flamenka. Flamenco je arabské i španělské, evropské i středomořské. Právě tohle setkávání a míchání vlivů prožívám.

Naïssam Jalal & Rhythms Of Resitance|foto: Emanuel Rojas

V Paříži jste založila dvě jazzové formace, kvinteto nazvané Rhythms Of Resistance, a také trio, s kterým jste vydala album s názvem Quest Of The Invisible. Představila byste, prosím, a porovnala tyto dvě kapely a hudbu, kterou s nimi produkujete?

Kvinteto je spíše o rytmu, pro trio jsou zas typická spirituální témata. S kvintetem řešíme víc politické otázky. I když spiritualita je samozřejmě ve světě, ve kterém peníze hrají hlavní roli, také svým způsobem vyjádřením politického názoru. A politice je také vlastní jistá míra spirituality, takže nic není úplně oddělené, navíc obě formace spojuje moje osoba, skládám hudbu pro obě. Líbí se mi nicméně, že mohu vyjádřit to, co uvnitř cítím, těmito dvěma způsoby. Nemohla bych hrát jen v triu nebo kvintetu, díky oběma těmto konstelacím jsem v rovnováze.

V současnosti pracuji na novém repertoáru pro kvinteto, jmenuje se to Another World. Mám z něj velkou radost a byla jsem velmi nedočkavá, až jej začneme hrát naživo.

Kdy vyjde na desce?

Hráli jsme ho v premiéře v říjnu v Paříži, plánujeme také turné se symfonickým orchestrem. Je to velký projekt a také velká výzva, hudbu jsem napsala včetně orchestrace. Formálně je to vlastně takové concerto grosso pro jazzové kvinteto a orchestr. První koncert s orchestrem máme v únoru, v březnu budeme natáčet a desku bych ráda vydala v listopadu.

Čtěte také

Jazz au Chellah. Když za jazzem, tak do Maroka

Intenzivně se věnujete také elektro-akustické hudbě, konkrétně hip-hopu, aktuálně s palestinským raperem a producentem Osloobem. Řekla byste něco krátce o vašem projektu Al Akhareen?

Al Akhareen znamená ‚Ti druzí‘. Snažíme se reflektovat, jaká je identita a místo ‚těch druhých‘ v naší společnosti, a jak je můžeme přijímat. Ne s tolerancí, protože já nesnáším tohle slovo, obsahuje podle mě stále ještě notnou dávku odstupu a přehlížení. Preferuji přátelství, respekt. To jsou pro mě velmi důležitá témata, protože žijeme, myslím, ve fašistické epoše. V našich písních vyprávíme příběhy ‚těch druhých‘, protože my sami jsme jedni z nich. Osloob má palestinský původ, narodil se v uprchlickém táboře v Libanonu, já jsem Arabka narozená ve Francii. Vyprávíme o válkách v Libanonu, Palestině, Sýrii, o tom, jaké to je být ‚ten druhý‘ v očích těch druhých.