Goldings, Bernstein a Stewart fungují jako perpetuum mobile

Po pravdě, trio Larry Goldings, Peter Bernstein a Bill Stewart funguje stabilně bez personální změny dokonce už od roku 1989, kdy začalo pravidelně o útercích hrát v newyorském Augie’s Jazz Baru. Přesně na tom místě, kde dnes funguje klub Smoke. Mimochodem, i to je důvod, proč pánové podepsali smlouvu na vydání „výročního“ alba Perpetual Pendulum právě s labelem Smoke Sessions Records. Kvůli pandemii ale nemohli oslavit výročí s plnou parádou, tak termín prostě posunuli.

„Přes třicet let společného fungování, to je určitě milník,“ pochvaluje si kytarista Bernstein v tiskové zprávě, kde je jeho spolek s Goldingsem a Stewartem označen za „nejdéle fungující varhanní trio v dějinách moderního jazzu“.

„Je to neuvěřitelné zvláště, když o té době uvažujeme z hlediska jazzové historie. Působí až opojně o tom přemýšlet, ale jde o stejný časový úsek, jako kdyby někdo držel obsazení kapely beze změny od roku 1940 do roku 1970. Když si uvědomíme, jak krátkou dobu měli naši hudební hrdinové… myslím třeba klasický Coltraneův kvartet, který společně hrál jen asi pět let,“ dodává Bernstein.

Varhaník Goldings zase naznačil, co může udržovat trio po více než tři dekády v chodu: „Myslím, že nejdůležitější je, že se všichni tři dokážeme vzájemně do hloubky chápat. Existuje spousta crossoverů, které rádi hrajeme a posloucháme, a naše názory na jazz mají tendenci vzájemně se slaďovat. Nemusíme o ničem diskutovat, prostě se vždy společně snažíme dělat dobré desky.“

Trio možná stmelily i nelehké společné začátky v Augie’s Jazz Baru. „Byla to strašná díra,“ vzpomíná Goldings. „Tamní angažmá mě vlastně donutilo přejít na varhany, protože tyhle malé scény neměly piano. Když jsme chtěli v Augie’s nějaký honorář, museli jsme doslova vybírat do klobouku. Jenže právě tady a ve Village Gate se nám podařilo shromáždit naši fanouškovskou základnu.“

Politický špílec i pocta klasikům

Název alba Perpetual Pendulum inspirovalo rozvážné, těkavé tempo titulní skladby, nové a Bernsteinovy autorské. Trio se samozřejmě nepovažuje za nějaký zázračný věčný stroj. Kdyby chtěl být recenzent ironický, mohl by ovšem, navzdory prohlášení o oblibě „crossoverů“, odpálkovat něco o pramalém vývoji, o krajně konzervativním pojetí hudby. Ale asi by to bylo nespravedlivé už kvůli záměrnému rekapitulačnímu zaměření alba. Navíc trio patří ve svém oboru k nesporným špičkám.

Navíc mezi tradicionalistickými kusy upoutá pozornost trochou sympatické jedovatosti, dané jakousi melodickou umíněností, rytmickým odsekáváním a disonancemi v závěrečné části, třeba Stewartův politický rýpanec F U Donald. Nemusíme dlouho hádat, jakého Donalda posílá trio mírně řečeno do háje. Stewart už sice tuhle skladbu nahrál na profilové album Band Menu (2018) s Walterem Smithem III a Larrym Grenadierem, ale verze s harmonickými nástroji zní pochopitelně nově – a svěže.

Goldings, Bernstein, Stewart|foto:John Rogers

I další autorskou skladbu trio recykluje. Bernsteionovo téma Little Green Men už nahrálo na album Light Blue (1992). Ale zní to vlastně zajímavě. Chceme-li, právě na „Malých zelených mužících“ se můžeme snadno zabavit srovnáváním soundu tria z jejich druhého alba a z toho současného. Nebo si jen uvědomit, jak dobře třicetileté téma zapadlo do „výroční“ koncepce Perpetual Pendulum.

Kapela natočila i na koncertech důkladně prověřené verze standardů jako je hned úvodní Shorterův kus United původně z repertoáru Jazz Messengers. Nebo Lewisova pocta Django z repertoáru Modern Jazz Quartet. Došlo i na úpravu Gershwinova Preludia č. 2 či Ellingtonových Reflections In D.

I v oblasti standardů si ovšem trio vyzkoušelo jeden nově uchopený motiv: „Come Rain Or Come Shine jsme paradoxně nikdy nehráli na pódiu. Nahrávka vznikla jako okamžitý nápad, když jsme se ‚zahřívali‘ v nahrávacím studiu.“

Navzdory onomu konzervativismu, ono je vážně hezké, když se tohle triové „kyvadlo“ udržuje ve vytrvalém pohybu. Zvláště pokud máte zrovna chuť na pozitivní posluchačskou jistotu.