Hlavně neztraťte vášeň, vzkazuje hudebníkům kytarista Nguyên Lê

Nguyên Lê se narodil v roce 1959 ve Francii vietnamským rodičům. Patří k nejvýraznějším evropským jazzovým kytaristům a skladatelům, jeho tvorba přirozeně propojuje jazz s hudebními tradicemi Vietnamu, Indie i dalších částí světa, ale také s rockem (nahrál například alba s písněmi Jimiho Hendrixe a Pink Floyd). „Skutečně rovnocenný dialog mezi hudebníky je vzácný,“ říká v rozhovoru pro Český rozhlas Jazz.

Během Maratonu hudby Brno představíte tři různé projekty. Co vás na možnosti ukázat během jednoho festivalu několik různých tváří své hudby přitahuje?

Musím říct, že se mi ten nápad moc líbí a je pro mě ctí, že organizátoři s touto rolí mysleli právě na mě. Hlavně proto, že moje hudba je velmi pestrá. Od začátku své kariéry jsem vždycky chtěl dělat různé věci. Mé hudební zájmy jsou opravdu rozmanité – od jazzu přes tradiční hudbu až po rock. To všechno mě nesmírně inspiruje. Mám velkou radost, že mi tato festivalová carte blanche umožní rozvíjet a představit tak rozmanité hudební světy, kterými žiji.

Dělat jazz a zároveň jakousi neviditelnou world music.

Jedním z vašich tří festivalových koncertů bude vystoupení se Streams Quartetem. Album Streams vyšlo v roce 2019. Jak dnes tento projekt vnímáte?

Streams je skupina, která je mi velmi blízká, protože právě v ní se podle mě nejlépe podařilo propojit skutečně jazzového ducha – improvizaci, swing, groove i harmonii – s inspirací tradiční hudbou, i když spíše nenápadným, skrytým způsobem. U některých skladeb je to patrnější než u jiných. Například mě inspirují komplexní rytmy indické hudby, která je naprosto úžasná. Tyto principy pak uplatňuji v hudbě, která je mnohem více jazzová a nemusí znít vyloženě indicky. A to se bavíme jen o rytmu. Podobně se ve vietnamské hudbě inspiruji způsobem modulace, zdobností nebo typickým frázováním, které se pak mohou objevit v jazzové improvizaci, aniž by výsledná hudba nutně zněla vietnamsky. Právě to mě na této skupině fascinuje – dělat jazz a zároveň jakousi neviditelnou world music.

Pohybujete se tedy mezi jazzem, world music, rockem a dalšími žánry. Když ovšem hrajete v různých skupinách, jak hledáte rovnováhu mezi všemi těmito hudebními světy?

Odpověď je vlastně jednoduchá. Řešením celé té rozmanitosti je pro mě zůstat za všech okolností sám sebou, ať už hraji v jakémkoli projektu. Hodně jsem pracoval právě na své identitě – nejen na instrumentální identitě, ale také na identitě své inspirace, své duše. Mnoho lidí mi říká, že mě poznají už podle první zahrané noty, bez ohledu na to, jakou hudbu zrovna hraji. Jedním z nejkrásnějších příkladů takové identity je pro mě Trilok Gurtu. Poznáte ho okamžitě, ať hraje velmi akustickou, nebo naopak elektrickou hudbu. Právě to je podle mě důkaz, že skutečná hudební identita dokáže překročit hranice stylů i žánrů.

Když dnes se Streams Quartetem vystupujete, snažíte se zachovat ducha alba, nebo dáváte větší prostor improvizaci a necháváte hudbu volně se vyvíjet?

Čtěte také

Kytarový fenomén Nguyên Lê ovládne Brno. Zahraje hned třikrát

Je to jazz, takže vždy hledáme křehkou rovnováhu mezi tím, co je napsané, a tím, co vzniká improvizací. Hudba na albu Streams je v základu velmi propracovaná a patří k nejsložitějším věcem, které jsem kdy napsal. Pamatuji si, že když jsme ji na začátku zkoušeli, nebylo vůbec snadné ji nastudovat. Teď mám velkou radost, že se k tomuto projektu vracíme, protože jsme spolu už několik let nehráli. Je krásné znovu se setkat s hudebníky nad repertoárem, který dnes už dobře známe, a zároveň zjistit, jak se za ta léta každý z nás proměnil, obohatil a může ostatní znovu překvapit. Právě to máme na improvizaci nejraději – že dokážeme překvapovat jeden druhého.

V rámci zahajovacího koncertu Maratonu hudby v Brně vystoupíte s Omarem Sosou a Paolem Fresu. Už víte, co budete hrát, nebo se podoba koncertu bude utvářet až při společném hraní?

Mám obrovskou radost, že si s nimi zahraju, protože je považuji za své bratry. S Paolem se známe od roku 1994, takže už opravdu dlouho. Potkali jsme se v Paříži díky Aldu Romanovi a okamžitě jsme si hudebně porozuměli. Pozval jsem ho do svého projektu Tales from Vietnam v roce 1996 a on mě vzápětí přizval do své nové skupiny Angel Quartet s Furiem Di Castrim a Robertem Gattem. Od té doby jsme spolupracovali na mnoha projektech a jsme v neustálém kontaktu. Těší mě jeho úspěchy, protože dnes patří k nejvýznamnějším osobnostem italské hudební scény. Není to jen skvělý trumpetista, ale také člověk, který stojí za řadou festivalů na Sardinii a hraje v italské hudbě významnou roli. Omara Sosu znám také velmi dobře, i když jsme spolu hráli mnohem méně. Většinou šlo spíš o jam sessions než o skutečně společné projekty. Je to hudebník, kterého mám moc rád, a cítím, že sdílíme podobnou duchovní vizi, která prostupuje naší hudbou. S Paolem jsme se domluvili, že budeme hrát především repertoár z alba Food. Oni jsou zvyklí vystupovat jako duo a občas k sobě přizvou Triloka Gurtu, zatímco tentokrát jsem hostem já. Připravil jsem si jejich repertoár, i když jsem neměl mnoho podkladů a některé notové zápisy byly téměř nečitelné. Ale to je součást mé práce. Zároveň jim naprosto důvěřuji. Jak jsem říkal, jsou to moji bratři, takže jsem přesvědčený, že na pódiu společně prožijeme krásný koncert.

Na závěr festivalu vystoupíte s triem Saiyuki, které propojuje japonskou, indickou a vietnamskou tradici s jazzem. Co pro vás tento projekt znamená?

Saiyuki je projekt, který existuje už velmi dlouho. Myslím, že jsem toto trio založil téměř před dvaceti lety. Jak víte, tradiční hudbě se věnuji opravdu intenzivně a už dlouho jsem snil o tom, že budu hrát s tradičními hudebníky, kteří dosáhli takové virtuozity, že je budu moci vnímat stejně jako jazzmany. To totiž není samozřejmé. Ve world music se často stává, že se tradiční hudebníci nahrají a jejich hudba se pak použije jako materiál pro něco nového. Naživo je ale takové setkání mnohem obtížnější a skutečně rovnocenný dialog mezi hudebníky je vzácný. Mieko a Prabhu jsou představiteli nové generace. Mají velmi hluboké kořeny a dokonale znají svou tradici, zároveň jsou ale otevření současnému světu. Díky tomu je naše trio založené na naprosté rovnocennosti. Každý přináší svou vlastní tradici – Japonsko, Indii a v mém případě Vietnam propojený s jazzem – a nikdo není důležitější než ostatní. Navíc jsme velmi blízcí přátelé a je krásné sledovat, jak se naše hudba po dvaceti letech společného hraní stále vyvíjí.

Narodil jste se ve Francii, ale máte vietnamské kořeny. Kdy jste pocítil potřebu objevovat je prostřednictvím hudby?

Přišlo to vlastně poměrně pozdě. Když jsem byl dítě nebo dospívající, Vietnam mě vůbec nezajímal. Myslím, že to souviselo s typickým vztahem k rodičům. V dospívání chcete dělat věci s kamarády a rodiče vám připadají jako někdo z úplně jiného světa. Tehdy mě moje kořeny nezajímaly. Teprve když jsem se stal jazzovým hudebníkem, uvědomil jsem si, že ve mně tkví identita, která čeká na to, až ji objevím a rozvinu. Moje maminka mi už od začátku, kdy jsem hrál rock a později se začal věnovat jazzu, říkala: „Je dobře, že děláš hudbu, ale nikdy nezapomeň na své kořeny. Jednou je musíš do své hudby promítnout.“ Trvalo až do roku 1989, než jsem začal vytvářet hudbu, která vycházela z asijské inspirace, ale zároveň byla pevně zakořeněná v jazzu. Zpočátku to byly spíš abstraktní pokusy a improvizace, které jsou slyšet už na mém prvním albu Miracles. Skutečný zlom ale přišel až v roce 1996 s albem Tales from Viêt-Nam. Tehdy celé to dobrodružství skutečně začalo. Dalším důležitým mezníkem byl rok 2011, kdy mě jeden klub v Hanoji pozval na sólový koncert s místními vietnamskými hudebníky. Hrál jsem s nimi svou vlastní, ne vždy jednoduchou jazzovou hudbu, a právě tehdy jsem se začal skutečně seznamovat s vietnamskou komunitou hudebníků a zpěváků a stal se její součástí. To úplně změnilo můj pohled na Vietnam i na mou vlastní identitu. A ten příběh pokračuje dál. V září a listopadu mě ve Vietnamu čekají další koncerty.

Součástí vašeho pobytu v Brně bude také masterclass pro studenty. Jakou nejdůležitější radu byste mladým hudebníkům předal?

Vždycky mě pobaví, když vedu masterclass, protože neučím příliš často. Nepůsobím na konzervatoři ani na jiné škole, jen občas pořádám masterclass. Přitom si pokaždé vzpomenu na svou maminku, která se mě ptala: „Jak můžeš učit, když jsi sám nechodil na žádnou školu?“ Jsem totiž samouk. Nikdy jsem nestudoval na škole ani neměl učitele, který by mi říkal, co a jak mám dělat. Když se tedy ocitnu v roli pedagoga, mohu předávat především svůj vlastní způsob, jak jsem se hudbu učil. Zpočátku byl velmi intuitivní a založený na zkušenosti, postupně ale získal i teoretický základ, protože jazz vyžaduje hluboké porozumění hudební teorii. Celou tu cestu mě však vedla především vášeň. A právě to je podle mě to nejdůležitější, co bych mladým hudebníkům chtěl říct: nikdy neztratit svou vášeň. Pokud se někdo rozhodne stát hudebníkem, není to jen proto, aby měl zábavu místo sledování televize. Je za tím skutečná vášeň. Ta člověka živí, vede ho a umožňuje mu naplnit jeho hudební cestu. Je to jednoduchá myšlenka, ale občas na ni zapomínáme – s věkem nebo prostě pod tlakem každodennosti. Když mluvím o vášni, myslím tím vášeň na celý život, která člověku pomáhá rozvíjet sebe sama.

Máte nějaký vzkaz pro posluchače, kteří přijdou na vaše koncerty?

Především pro mě bude velkou ctí, když přijdou, a ještě větší radost budu mít, pokud navštíví všechny tři koncerty. Myslím, že pak uvidí, jak dokáže hudba překračovat hranice kultur, žánrů i dějin. Už jen takový zážitek nám může připomenout, jak důležité je usilovat o mír v dnešním neklidném světě.