Hledač lidskosti Shai Maestro poprvé v kvartetu

Shai Maestro se už předchozím titulem The Dream Thief (2018) zabydlel v katalogu ECM. Do otevřené, ale přesto okamžitě rozpoznatelné estetiky labelu zapadl přirozeně i tentokrát.

Album Human se točilo v produkci šéfa ECM Manfreda Eichera už v únoru 2020, ačkoliv mu trvalo rok, než se dostalo k posluchačům. Vzniklo tedy v časech před pandemií a zdálo by se, že zachytí pozitivnější realitu. V řadě skladeb tomu tak je. Ale po pravdě, svět se citlivému umělci nemusí jevit jako ideální místo nikdy. Stačí se zaposlouchat do balady They Went To War. Připomíná, že válečná realita je na téhle planetě jaksi permanentní.

Celková nálada alba ovšem nevyznívá temně, spíš sentimentálně. Jako programové můžeme vnímat už zařazení jediného standardu na jinak zcela autorské Maestrovo album. Oním standardem je „ellingtonovka“ In A Sentimental Mood. Konkrétně se Shai inspiroval její verzí z roku 1963, natočenou v rámci spolupráce Dukea Ellingtona s Johnem Coltranem.

Shai Maestro quartet|foto:Caterina di Perri,ECM Records

Podobně nostalgickou atmosféru má řada skladeb, včetně půvabné závěrečné balady Ima (For Talma Maestro). „Rodinná“ dedikace něžného melodického motivu tu působí zcela logicky.

Vznosnou skladbou Hank And Charlie s vzdušným prostorem pro komunikaci klavíru s kontrabasem zase autor vzdává čest svým hudebním „rodičům“: „Pianista Hank Jones a basista Charlie Haden byli moji hrdinové. Jejich finesy, minimalismus, vypravěčství a zvuk berou dech. Mnoho let jsem byl doslova posedlý jejich albem spirituálů a hymnů Steal Away. I když nejsem zrovna religiózně zaměřen, napsal jsem tenhle kus jako svého druhu modlitbu. Byl to můj způsob, jak vyjádřit vděčnost dvěma velikánům.“

Ostatně už název alba Human naznačuje koncepci hlubokých lidských prožitků, zranitelnosti i vzletných ideálů. Možná zní tahle charakteristika pateticky, s pocitem z hudby však ladí.

Samotný kapelník má ovšem pro název hned několik dalších vysvětlení. První z nich naráží právě na rozšíření Shaiova ustáleného tria s peruánským basistou Jorgem Roederem a izraelským bubeníkem Ofrim Nehemyou o amerického trumpetistu Philipa Dizacka.

Trubka jako lidský hlas

„Když Philip hraje na trubku, zní mi to, jako kdyby šlo o lidský hlas, který ke mně promlouvá. Umí přes trubku i křičet nebo šeptat. Přibrat Philipa k triu nás vyneslo na úplně novou úroveň. Jako kdybychom v automobilu najednou nalezli tajný převod a zařadili na jinou rychlost. Pustili jsme se do zcela nového dobrodružství,“ vypráví Shai.

Přítomnost druhého výrazného sólisty přitom nijak neubírá pozornost Shaiově vytříbené hře. „Philip umí naslouchat a ví, jak se doprovází, což je pro dechaře, uvyklé sólové roli, docela dřina. A když přebere dominantní melodii, mohu si chvíli oddechnout od řízení a v klidu se usadit na zadním sedadle,“ pochvaluje si Maestro empatického spoluhráče.

pianista Shai Maestro|foto:Caterina di Perri,ECM Records

Philip Dizack zatím není příliš známé jméno, i když jako sideman sloužil trumpetista v kapelách Dr. Lonnieho Smithe, Bobbyho Watsona nebo Jimmyho Coba. O brilantního hráče však jde bez pochyby. Spolupráce s Maestrem navíc vůbec není nová, jak by se mohlo zdát podle absence předchozích společných nahrávek. Pianista se s trumpetistou sehrál už dávno. V New Yorku „před koronou“ spolu hráli jako sidemani různých hvězd:

„Vlastně jsme sdíleli pódium tak často, že si ani nepamatujeme, kdy jsme se potkali poprvé. Ale vždy jsme měli podobné názory na muziku i život. Jde o jedno z těch přátelství, která působí, jako kdyby trvala odjakživa,“ svěřil se pianista a ze souhry na albu je to znát.

Zmínili jsme, že název Human má vícero vysvětlení. Zde je to Shaiovo hlavní: „Dělám muziku řadu let a vždy jsem se ji snažil hrát, jako kdyby stála ‚nad životem‘, jako izolovanou zkušenost hledání transcendentna nebo jistý druh útěku z všedního života. Jenže čím více hraji, tím hlouběji chápu, že už samotná snaha dosáhnout transcendentního stavu zabraňuje tomu, aby se to podařilo.

Proto jsem začal přijímat vytváření hudby jako běžnou součást každodenní zkušenosti. Když jsem pracoval na Human, poté, co jsem napsal všechny skladby a vytvořil jejich vlastní vesmír, nechal jsem je prostě být. Bez posuzování, protože co jsem chtěl prezentovat, bylo právě lidské snažení a úsilí. A to je přece plné kontrastů, možností, barev, energie a samotného života, tudíž vlastně nevysvětlitelné.“

Na albu Human, plném hudby mimořádně nápadité a přitom pořád „pro lidi“, se Maestovi nalézání oné lidskosti podařilo.