Hodně hammondek a hodně nahlas: Ondřej Pivec o novince Gregory Portera

Pianista Ondřej Pivec

„Malé prázdniny mi popravdě také prospějí, říká varhaník Ondřej Pivec, kterého pandemie koronaviru zastihla ve Švýcarsku uprostřed turné se zpěvákem Gregory Porterem. Řeč byla ale hlavně o chystaném Porterově albu All Rise nebo tom, jak se z odstupu dívá na českou scénu.

S Ondrou jsme se původně měli sejít osobně v Praze, to ale kvůli přeloženému letu nevyšlo. Proto jsme si volali, zrovna když byl v Curychu a balil se, aby stihl další letadlo, pro změnu do Německa ‒ tak vypadá současný život Ondřeje Pivce. Program má na rok dopředu a o svém volnu raději nemluví, protože hned přicházejí další pracovní nabídky. Bavili jsme se o nové desce Gregoryho Portera, která má vyjít 17. dubna, a o dalších projektech, na kterých se podílel nejen hráčsky, ale i jako producent. Rozhovor vznikl na začátku března, tedy ještě před masivním rozšířením pandemie koronaviru. 

Vím, že je teď v Čechách spousta mladých muzikantů, kteří hrají lépe než my, když jsme byli v jejich věku.

Co se u tebe změnilo po hudební stránce od roku 2017, kdy jsi se stal spoludržitelem ceny Grammy?

Změnilo se pár věcí. Myslím, že už se mi konečně daří doprovázet na hammondky tak, jak by to mělo vypadat. Nezbylo mi nic jiného, než se to pořádně naučit. Jsem studijní typ, tak si často koncerty nahrávám a potom přijdu na hotel a trpím. Vymýšlím, jak by to šlo udělat líp, pak to zkusím jinak a nakonec to vyjde. Často jsou nejlepší zpětnou vazbou sociální média, třeba na Instagramu každý hned po koncertě nahrává záznamy z koncertu. Hned víš, jak to znělo v sále, je to dobrá sebereflexe. Co se týče psaní a produkování hudby, doufám, že se to posunulo. Donedávna jsem poslouchal spíš starší věci, jako třeba Quincyho Jonese, takže všechno, co jsem vyprodukoval, znělo jako Quincy Jones. Poslední dobou se snažím poslouchat hudbu, která je víc současná, a směřovat estetiku k tomu, co je nyní, což je těžké, protože to, co vzniká dnes, dost často dobré není. Dají se ale najít lidi, kteří veškerou hudbu posouvají kupředu a dělají to kvalitně. 

Pianista Ondřej Pivec

V jednom rozhovoru jsi řekl, že tě hodně ovlivnil Cory Henry. 

To ano. Ovlivnil mě i v osobním životě. On byl ten, kdo mě donutil, abych se přestěhoval do New Yorku. Já jsem k němu chodil do kostela. Mimochodem, předevčírem měl narozeniny. 

On taky hrával v kostele? 

No jasně, já jsem ho v kostele poznal. Ještě dávno předtím, než se z něj stal Cory Henry, tak jak ho známe dnes. Hrál v Greater Temple of Praise v Brooklynu, což je spíš menší kostel. Šel jsem tam poprvé a tehdy se rozhodl, že se musím přestěhovat do New Yorku. Když jsem to viděl a slyšel, dělalo to se mnou věci i fyzicky. Do té doby jsem netušil, že se mnou může hudba něco takového udělat. Rozhodl jsem se, že se do toho ponořím. Cory mi řekl: „Nějak si to zařiď, abys tady mohl bejt, protože to rozhodně má cenu.“ A měl pravdu. Strašně se mi to vyplatilo. Nakonec to dopadlo tak, že když začal jezdit na turné, hrál jsem v tom kostele místo něj. Jeho kmotr má dva syny, s Corym byli skoro jako bráchové ‒- Jay White, Carlin White a Cory Henry, to byla ta kapela. Jeho kmotr je frajer. Je pastorem, zpívá, hraje na varhany, na basu, na bicí, a na všechno strašně dobře. 

Gregory Porter v novém klipu k albu All Rise: 

To byla jedna z mých otázek ‒ jestli ještě hráváš v kostele a pokud ano, jak to děláš, když jsi na turné nebo máš jiné hudební aktivity?

Mám štěstí, že kostel, který mi nabídl práci v Queens, je poměrně velký. Jmenuje se Greater Allen Cathedral. Tam mají tři klávesisty ‒ hlavního varhaníka, hlavního pianistu a třetího klávesistu na zvuky a takovou tu šťávičku. Třetí klávesista výborně hraje na saxofon. Když jsem v New Yorku, hraje na saxofon a já třetí klávesy. Když v New Yorku nejsem, tak střídá saxofon a klávesy. Zkrátka, když jsem v New Yorku a chci si jít zahrát a přivydělat peníze, tak tam jdu. 

A teď už se dostanu ke Gregorymu. Jeho nová deska All Rise má vyjít 17. dubna. Zajímalo by mě, jak ses na ní podílel a jak se liší od toho, na co jsme u Gregoryho zvyklí. Dočetla jsem se, že by měla být ještě intimnější než předchozí alba. Zatím jste vydali dva singly. 

Nevím, jestli to můžu prozradit, ale řekněme, že třetí týden v březnu vyjde třetí singl, snad i s videem, které teď Gregory dotočil, a tam už jsou hammondky ode zdi ke zdi. Je to pořád Gregory Porter, ten zvuk, na který jsme zvyklí ‒ do jisté míry. Je tam ale znát posun, podle mého názoru k lepšímu. Říkám k lepšímu proto, že kdyby natočil další desku, která by byla stejná jako ty předešlé, už by to značilo, že zakrněl v jednom bodě, kdežto takhle je znát, že se někam posouvá a je to velmi vyspělá hudba. Písničky jsou skvělé. Deska je dosti produkovaná, asi zatím nejvíc ze všech Gregoryho alb. Produkoval ji Troy Miller z Anglie, což je bývalý bubeník Amy Winehouse. Mám z desky radost, protože tam je hodně hammondek a jsou nahlas. Jestli je deska intimní, to si v jeho případě nejsem úplně jistý, Gregory dělá hudbu většinou hodně intimní a tady je ten zvuk trochu větší. Na několika nahrávkách má rozšířenou dechovou sekci, smyčce, vůbec poprvé používá sbory. Je tam pár věcí, které jsou vyloženě jako z kostela. Aby se to nepletlo, desku jsme natáčeli v Paříži. Co bych ti o ní ještě řekl... Moc se mi líbí, jsem s ní spokojený. Vím, že je to částečně ze sobeckých důvodů, protože mi tam nechali spoustu prostoru, zachovali všechno, co jsem nahrál, a v mixu je to nahlas. Dělá mi to radost, protože mám pocit, že jsem se podílel na něčem, co se podle mého názoru stoprocentně zapíše do historie. Bude to obrovská deska. 

Ondřej Pivec

Takže bude další Grammy. 

Samozřejmě to nechci zakřiknout, ale upřímně, nedovedu si představit, že ne. Už jenom proto, jak Gregory na desce zpívá. 

Znamená to, že se tou deskou Gregory vrací k osobní tradici? Říkal jsi, že to jsou kostelní písně, tedy hudba, ze které Gregory pěvecky vzešel. 

Všechny kostelní nejsou, ale ano, řekl bych, že opouští svět jazzu ‒ „opouští“, to je takový negativní slovo ‒ řekněme, že se přesouvá ze světa jazzu ke kořenům afroamerické hudby, to znamená do kostela a k soulu. 

Kolik toho máte v plánu v tomto roce? 

Teď jsem se díval do kalendáře ‒ je pravda, že od června dále ještě není finální - a mám ti takový pocit, že budeme na turné v podstatě celý rok. 

Jenom s Gregorym? 

Asi jenom s Gregorym. Až vyjde nové album, bude toho hrozně moc. I když teď nikdo neví, co bude kvůli pandemii, ruší se koncerty, nelze cestovat. Možná budu mít prázdniny. To by mi popravdě taky prospělo.

Ve Státech jsi přesně deset let. Pokud to můžeš komentovat a pokud to sleduješ, jak z odstupu smýšlíš o současné české hudební scéně a o tom, jak se vyvíjí? 

Musím chvilku přemýšlet, protože to je ošemetné téma. Přiznám se, že ji nesleduju natolik, abych si na to mohl udělat názor. Jediný moment, kdy něco slyším a vidím, je, když hraju na koncertě, kde vystupuje vícero umělců, naposledy to bylo na Koncertě pro Paměť národa. Tím, že jsem se tak trochu distancoval od jazzové scény i v Americe, protože jsem se pídil po jiných typech hudby, moc to nesleduju. Vím, že je teď v Čechách spousta mladých muzikantů, kteří hrají lépe než my, když jsme byli v jejich věku. To se pozná především na bubenících. Několikrát jsem zažil, že jsem byl v Praze a slyšel na koncertě hrát bubeníka tak, jak bych to před deseti lety nezažil. Ačkoli to nesleduju, je mi jasné, že se všechno muselo posunout a zlepšit. Nedávno jsem se přiznal jednomu kamarádovi, a on na mě koukal trochu udiveně, protože ode mě něco takového nečekal, že se mi líbí kapela Lake Malawi. To mě dostalo, protože je to upřímně a dobře udělaná hudba, hlavně dobře zazpívaná. Nikdy jsem je neviděl naživo, znám je z nahrávek. Udělali mi radost, když jsem je slyšel, je to, řekl bych, trochu nečeské. 

Podívejte se na klip projektu D.Y.K.: 

Až nebudeš mít tolik hraní s Gregorym, což se v dohledné době asi nestane, zajímalo by mě, jestli plánujete další aktivity s Organic Quartetem nebo jestli je vůbec reálný jiný hudební návrat do České republiky. 

V tuhle chvíli ne, my jsme s Organicem na podzim odehráli turné, které bylo moc fajn. Zase jsme si hověli, jak nám to krásně jde, nemáme žádnou ponorku a máme se pořád rádi, to bylo bezvadné. Jestli to povede k nějakým dalším koncertům, teď nejsem schopen odhadnout, protože je toho s Gregorym moc. Vím, že pojedu v květnu turné s Vojtou Dykem a jeho novým projektem D.Y.K., který jsem produkoval. Je to deska, kterou jsme natočili v New Yorku, hudbu napsal společně se mnou a s Kennedy. Zprodukované je to taky v New Yorku. Myslím, že je to dobré a udělalo mi to velkou radost. To je jediná věc, kterou budu dělat v Čechách. Dál nevím nic, protože tohle turné s Gregorym, zdá se, potrvá celý rok, i když teď nám do toho hází vidle koronavirus. 

Odmítl jsi někdy kvůli Gregorymu pracovní nabídku, kterou bys jinak bez váhání přijal, a mrzelo tě to potom? 

Nemrzelo mě to potom, ale ano, musel. Před třemi lety mi zavolali od Toni Braxton, abych s nimi odjel turné, ale já už to slíbil Gregorymu. Docela dlouho mně to leželo v hlavě, protože to bylo v době, kdy jsem ještě neměl moc sebevědomí. Měl jsem poprvé lano od Gregoryho a myslel jsem, že se to stalo nějakou náhodou a že pořád nic neumím. A najednou mi volali od Toni Braxton a já to strašně chtěl mít v životopise. Měl jsem pocit, že když to nepřijmu, už se v životě nic lepšího nestane. Teď jsem rád, že jsem dodržel slovo a zůstal u Gregoryho, protože s Toni Braxton by to byla jedna šňůra, pak by se jí vrátil původní klávesista. Navíc, potom mi volala spousta lidí, takže jsem hrál s kdekým, s Richardem Bonou, s Grégoirem Maretem. Tuhle touhu jsem si nakonec uspokojil. Teď už mi skoro nikdo nevolá, protože vědí, že jsem v luftu. Ale Toni Braxton! Hráli bychom Un-Break My Heart...

Poslední otázka, Ondro: Když se řekne domov, jsou to Čechy, nebo je to New York? 

Já jsem teď takový motýlek a můžu ti říct, že mi to nějak zásadně nevadí. V tuhle chvíli mám základnu v Praze na ty dva týdny jednou za půl roku, kdy máme pauzu. Většina hraní je stejně v Evropě, tak zaletím do Prahy na pivo, to máme fakt výborný.