Houslista Adam Bałdych natočil modlitbu za konec válečných utrpení

Vše podstatné o myšlenkové koncepci působivého pásma kompozic Portraits vytane už z Bałdychova vysvětlení, koho že chtěl portrétovat: „Když jsem na těchto kusech pracoval, staly se mi zdrojem inspirace vzpomínky očitých svědků, kteří přežili druhou světovou válku.“

Skladateli a improvizátorovi ovšem nešlo o historický exkurz do temných, leč minulých dob. Na mysli měl vytvoření hudby zcela aktuální: „Svědectví přeživších druhé světové války považuji za velmi důležité vzhledem k rostoucím konfliktům v Evropě a všude ve světě, vzhledem k lidem, kteří musí zase trpět. Proto jsem napsal sérii velmi emotivních skladeb, ve kterých jsem se pokusil vykreslit osudy a životní podmínky lidí v časech, ve kterých žijeme.“

Bałdychovi se opět daří vytvořit si osobitou bezešvou podobu crossoveru či hudebního synkretismu.

Bałdych ovšem jedním dechem dodává, že mu nešlo ani o vyjádření smutku a beznaděje nad nepoučitelností lidstva. „Jistě, v těch skladbách znějí obavy. Ale zároveň jsem se ve svém soundu a hudbě snažil zachytit nepopsatelné krásy světa.“ Album Portraits pak označil současně jako „modlitbu za konec utrpení“ i „reflexi naděje a radosti“ době navzdory.

Žádoucí patos

Při prvním poslechu by mohl někdo vyčítat albu až příliš „patetické“ vyznění. Jenže tentokrát je patos na místě, vždyť jak jinak by se mohl Bałdych pokoušet zachytit tak „velké“ a osudové téma. Navíc si dal nesnadný úkol skutečně srozumitelně „vyprávět příběhy“, překročit čistě instrumentální hudbou do hájemství vyhrazeného spíše slovu.

Aby byl „výpravný“ a pochopitelný, začíná biblickými hudebními podobenstvími (Genesis, Tree of Knowledge). A často využívá prostředky programní artificiální hudby, romantismu, hudebních básní svého druhu. Nápadně například v kompozici Vision (Talking To Jesus), ale vlastně napříč albem.

Zároveň jsou ale skladby propletené s expresivitou a výrazovými prostředky čistě jazzovými. Nápadně, třeba když se Adam Bałdych spolu se saxofonistou Markem Konarskim pustí do živelných improvizovaných sól ve finále skladby River. Ale jinak, stejně jako v inspiracích klasicizujících, také napříč celým albem.

Do Bałdychovy hudební řeči plynule zapadnou ovšem i prvky orientální, levantské. Konkrétně ve skladbě Hamsa, pojmenované podle ochranného symbolu spojujícího kulturu arabskou i hebrejskou. Navíc symbolu s ještě mnohem hlubšími kořeny, sahajícími do starověké Mezopotámie a pozdějších kultur buddhistických. Cosi z východní melodiky a mystiky ale nese i zmíněný Strom poznání (Tree Of Knowledge). A když Bałdych hraje na housle pizzicato, evokuje tak trošičku i sound blízkovýchodní loutny oud.

Bałdychovi se zkrátka opět daří to, co je mu vlastní: vytvořit si osobitou bezešvou podobu crossoveru či spíše hudebního synkretismu, ve kterém hladce splývají veškeré kompoziční i výrazové prostředky, po kterých zrovna sáhne.

Adam Bałdych s hudebníky ze svého kvintetu|foto:Wiktor Franko

Zmíněný patos navíc vyvažují momenty křehké a intimní. Jako například soucit a konejšivost Lullaby for Ulma Family. Pokud navíc známe či pokud si vyhledáme, kdo byla farmářská rodina Ulmů, vyvražděná nacisty včetně sedmi dětí za ukrývání Židů, pochopíme hloubku Bałdychova prožitku.

„Normální“ verze alba obsahuje patnáct nových autorských kompozic, téměř kompletně Bałdychových, s výjimkou Prelude, kterou přinesl pro sound kvinteta velmi důležitý klavírista Sebastian Zawadzki.

Zajímavý je ovšem také bonus některých vydání. Bałdych tu totiž překročil hranice instrumentální hudby směrem k písni. Konkrétně zhudebněné básni Niebo złote ci otworzę… od Krzysztofa Kamila Baczyńského (1921–1944), zastřeleného v době varšavského povstání. Pěveckých partů v působivé baladě se ujali Kari Sál i Piotr Odoszewski. Přestože se logicky odlišuje zvukem od ostatních skladeb na albu, myšlenková souvislost je jasná a píseň působí jako přirozený dovětek příběhu. Vůbec nemuselo jít o „bonus“, ale o finále suity.

Adam Bałdych vydal desku, jakých je zapotřebí. Krásnou a zároveň motivující, apelující na svědomí.