Hvězdné chvilky v Montreux. Tentokrát s Pacem de Luciou či Michelem Petruccianim

Pro skalní fanoušky samozřejmě má větší logiku vydání kompletních jednotlivých koncertů. Jako byl například opulentní box-set švýcarských festivalových stop Johna McLaughlina. Nicméně kompilace snímků z různých ročníků festivalu má jinou přidanou hodnotu. Můžeme vnímat, jak hudebníci v průběhu času měnili svůj přístup k hudbě a reagovali na dění na scéně. Nebo se naopak drželi svého osobitého stylu, bez ohledu na momentální módní vlny.

V rámci řady The Montreux Years už jsme se takhle mohli pokochat kontrasty i shodami na kompilacích záznamů z koncertů Johna McLaughlina, který osobně vybíral nejvydařenější momenty ze setlistů pozdních Mahavishnu Orchestra (1984), dua s Pacem de Luciou (1987) i svých recentních The 4th Dimension (2016). Nebo Chicka Corey, Niny Simone či praotce elektrického blues Muddy Waterse.

Vzpomínka na Petruccianiho

Nečerstvějším přírůstkem ediční řady je vzpomínka na genetickou chorobou trpícího, předčasně zesnulého francouzského pianistu Michela Petruccianiho (1962-1999). Kompilace mapuje čtveřici jeho vystoupení v Montreux, samozřejmě na různých festivalových pódiích s odlišnou atmosférou, z let 1990, 1993, 1996 a 1998.

Můžeme tak obdivovat Petruccianiho mistrovskou a opravdu jiskrnou interpretaci standardů i vlastních kompozic v rámci odlišných sestav. Sexteta s plným soundem a swingující rytmikou. Kvinteta s varhaníkem Eddym Louissem (též Stan Getz) a americkým saxofonistou Stevem Grossmanem (Miles Davis, Elvin Jones). Podobně netradičně obsazeného kvarteta, kde se čtvrtým nástrojem vedle rytmiky stal syntezátor Adama Holzmana (Miles Davis, Steven Wilson, Chaka Khan). Nebo v intimitě dua s Miroslavem Vitoušem. Nechybí ani sólový kus.

Navzdory oněm standardům, navíc originálně upraveným, Petrucciani nebyl jen tradicionalista. A nedokazují to pouze občasné „anomálie“ v sestavách, ale třeba dravá autorská fusion záležitost se slapující baskytarou, příhodně nazvaná Miles Davis Licks.

Nemluvě o tom, jak zajímavě si pianista poradil v onom sólovém vstupu s tak provařenou věcí, jako je Strayhornův/Ellingtonův motiv Take The ‚A‘ Train. Nejprve s pomocí nervního, repetitivního „minimalistického“ kolečka, evokujícího spěšnou jízdu zmíněného dopravního prostředku, a pak málem parodickým průletem několika různých žánrů.

Paco de Lucia v pestrých barvách

Pacova „léta na festivalu“ jsou zkompilována ze tří zaznamenaných vystoupení v letech 1984, 2006 a 2012. Přičemž to nejstarší je cca „nejjazzovější“ ve smyslu poměru flamenco versus jazzové inspirace, ale ono nemá vlastně vůbec cenu hudbu geniálního kytaristy pitvat. Především tu jde o strhující atmosféru.

Kompilace se kvůli sevřenosti záměrně soustředí jen na vystoupení kytaristy s jeho vlastní kapelou. Ostatně duo s Johnem McLaughlinem z Montreux Jazz Festivalu 1987 připomněla kompilace McLaughlinova. „Mahavishnu“ ovšem na albu svým způsobem nechybí. Jako přidanou hodnotu můžeme brát, že pro kompilaci napsal sleeve-note. Kdo jiný než on by měl zavzpomínat:

„Nejsem ani Španěl, ani flamencový kytarista, ale po těch stovkách společných koncertů jsem poctěn a cítím se kvalifikován o jednom ze svých největších životních přátel napsat. Nehrál z listu, ale nikdy jsem nepotkal nikoho s tak dokonalýma ušima. Jeho touha po hlubších znalostech a zkušenostech mu umožnila tradici flamenca rozšířit. Asi v každém dnešním flamencovém kytaristovi uslyšíte Pacův vliv.“

Monty Alexander v odlišných konstelacích

Kompilace ze záznamů koncertů jamajského pianisty vyšla už na sklonku roku 2022. V předvánočním náporu ale možná unikla pozornosti, kterou si zaslouží.

Monty Alexander zařadil na svoje The Montreux Years snímky z let 1993, 1995, 2014 a 2016. V žánrovém rozptylu od straight ahead jazzu pianového tria (1993), přes zajímavý průnik swingujícího tradicionalistického kusu s rockem a s nabroušenou elektrickou kytarou Američana Andyho Bassforda (Hurricane Come & Gone, 2016), čistokrevné blues (Night Mist Blues, 2014) až po zjazzované reggae (A Nod To Bob s kapelou Jamaican Project, 1995, směska úprav písní Boba Marleyho v sestavě Harlem Kingston Express, 2014).

Dodejme, že série archivních koncertních kompilací je koncipována také jako pocta zakladateli a dlouholetému řediteli festivalu Claudu Nobsovi (1936-2013). A připomíná v každé éře novátorskou dramaturgii akce. „Funguje“ zkrátka v mnoha rovinách. Vychází také v podobě vinylových dvojalb, oproti 1 CD edici o pár minut rozšířených, s graficky interesantními obaly. Jde prostě o „hezký artefakt“.