Jakub Zitko se SOČRem přetavil písně do monumentálních i halucinogenních obrazů

„Vše vzniklo, když jsem viděl fotku instalace Milana Caise z Tata Bojs, projekce na věže jaderné elektrárny. Byly to takové strašidelné, obrovské oči. Hrozně se mi to líbilo a na základě svého dojmu jsem napsal písničku Hyperboloid,“ vysvětlil Jakub Zitko, kde se vzal nápad na koncepci písňového cyklu.

Právě inspirace hyperboloidem, kvadratickou plochou, nápadnou právě na chladicích věžích, která „svým tvarem vytváří dojem pohybu a dynamiky“, vedla ke snaze hudebními a textovými prostředky „přinášet obraz krajiny prostorové, časové i existenciální“.

Zpěvačka Aneta Langerová|foto:Vojtěch Brtnický

Zitko zvolil pro spolupráci s orchestrem pásmo osmi sice myšlenkově volně navazujících, ale i samostatně fungujících písní. Což může působit jako jednodušší cesta než rozvrhnout a zaranžovat rozmáchlou „symfonickou“ plochu. Jenže je mnohem moudřejší, pokud se autor drží toho, co je mu vlastní, a udělá to dobře. Zitkovi prostě vyhovuje psaní písní, a zaranžoval je výtečně.

Orchestr „bouří“ i vytváří „velebné vlny“ přesně tam, kde je to účelné. Není ovšem aranžérem omezen jen na stavění zvukových kleneb a stěn. Zitko dobře využil i sólisty SOČRu, slyšme např. vstup sólových houslí i melodické linky dechů např. v baladě Nevstoupím do stejné řeky.

Precizní a promyšlené je samozřejmě už základní aranžmá pro „elektrickou“ kapelu výtečných instrumentalistů, včetně prolínajících se patternů zdvojené bicí soupravy. Orchestrální aranžmá, pestré i úderné, má na čem přirozeně stavět.

Saxofonista a skladatel Marcel Bárta|foto:Vojtěch Brtnický

A samozřejmě, z hlediska prvního dojmu posluchače je nejvíc „slyšet“ linka zpěvu. Rozdělit pěvecké party mezi dvě hudebnice, se kterými Zitko léta spolupracuje, zemitější Anetu Langerovou a sféričtější Dorotu Barovou, byla také vynikající volba. Zitko přesně vystihl silné stránky zpěvaček.

Jakub Zitko se navíc na albu Hyperboloid prezentuje jako přesvědčivý textař, slyšitelně inspirativní i pro prožitek zpěvaček. Hudba a verše s nápaditými básnickými obrazy se násobí, možná nejsilněji v titulní, zvláště zneklidňující písni: „...jeřáby rozpačitě krčí rameny / temelínské věže se rozhlíží po okolí (...) na polích roste jenom umělá hmota / po silnicích se šíří prázdná samota....“

Paralely a styčné body

Mimochodem, premiéra pásma Zitkových symfonických písní v pražském Dox+ proběhla 14. února 2025, tedy stejného večera jako provedení Bártovy suity Episodes From The Spinning Ball. Obě díla dlouholetých souputníků v kapele Muff se k sobě opravdu hodí.

Čtěte také

Marcel Bárta vypráví dramatické příběhy z planety Země

Ne že by měla příbuznou formu nebo sound, právě naopak. Ne náhodou jsme pozvánku na koncert nazvali „Dva různé světy“. Marcel Bárta volil dlouhé abstraktní instrumentální plochy a využíval prostředky řízené improvizace, Jakub Zitko naopak sevřené, krátké kusy. Jenže Zitkova i Bártova kompozice k sobě pasují jistým druhem expresivity a potemnělé naléhavosti, vyznívají svým způsobem varovně. A také se obě nápadně žánrově liší od ostatních (také zdařilých) naplněných zadání koncertního cyklu Nové horizonty.

Jak Zitko, tak Bárta vnesli do spolupráce se symfonickým orchestrem odlišné prvky než ty jazzově-klasicizující. Jejich představa o crossoveru zahrnuje prostředky blízké alternativnímu rocku (vedle zmíněného „konvergentního vývoje“ s progresivním rockem či fusion) i psychedelie. U Bárty jaksi plošně, u Zitka typicky, ale nejen, v dramatickém vstupu kytary Jiřího Šimka a vůbec halucinogenním finále titulní písně Hyperboloid.

Při poslechu Zitkova písňového cyklu možná vytane i vzpomínka na některé vývoje z přelomu 60. a 70. let, snahu propojovat fusion a také komplikovanější písňovou formu progresivního rocku s orchestry. Ať už klasickými nebo jazzovými.

Hudba samotná zní pochopitelně jinak. Vznikla v jiné dekádě a s použitím současných prostředků, vyjadřuje dojem z dávno proměněného světa. Syntezátorový tep písně Médeia, beaty skladby Hyperboloid nebo závěr pásma, píseň Sudety, nesená groovem inspirovaným taneční elektronikou, ač hranou „naživo“, to vše by těžko vzniklo v sedmé dekádě. Ale společná je snaha přirozeně a soudržně protavit a slít do amalgamu styl vycházející, dejme tomu, z jazzrocku nebo progresivního rocku s mohutnou orchestrací. Aranžérské konstrukce tudíž vede podobná logika, podobné zvukové možnosti elektrické kapely v kontrastu se symfoniky.

Netřeba dodávat, že dirigent Bastien Stil a SOČR odvedli maximum v rámci možného. Líto přijde u obou děl stejné věci, což platí i pro další splněná zadání Nových horizontů: Že kvůli náročnosti a nákladnosti provedení bývá koncertní premiéra zároveň i derniérou. Byť u Zitkových písní si lze představit jejich koncertní život i bez orchestru, byť by pochopitelně musely oželet zvukovou barevnost a mohutnost. Každopádně je dobře, že plné aranžmá pásma Hyperboloid bylo zachyceno do zvukové konzervy.