Jan Spálený: Silná výpověď bluesmana v letech

Písně Jana Spáleného a skupiny ASPM zaujmou poctivou a skvěle zahranou hudební složkou na pomezí jazzu a blues, ale důležité jsou u nich také texty, většinou ve formě silných příběhů. Na otázku, jak náročné bylo hlavně v počátcích autorské tvorby najít vhodné textaře, Spálený odpovídá: 

„Vždycky to přišlo nějak samo. První texty přinesl Pavel Kopta ještě předtím, než jsme začali hrát. Pili jsme spolu víno v Redutě a on říká: ‚Vy chcete založit kapelu a ještě nevíte, co budete hrát. Já už to vím.‘ Přinesl tři texty – Skandál, Blues pro pana Vaňka a ještě jeden. Přesně se trefil do našeho naturelu jazykem, který mi imponoval.“

Na přání svých fanoušků a také vydavatele Jan Spálený znovu nahrál velmi žádané písně Asi v tom bude nějakej háček a Mezi břehy. A znovu natočil také skladbu Josefa Streichla Vždycky, když se stmívá, kterou najdeme i na minulém albu Zpráva odeslána. 

„Měl jsem Pepíka Streichla velmi rád, potkávali jsme se na jevišti a já jsem mu aranžoval jeho nejpodstatnější album,“ vzpomíná Spálený na zesnulého kolegu bluesmana a dodává, že ve své původní verzi Streichlova valčíku necítil důležité emoce, a proto píseň nazpíval znovu. 

Písně z plicní léčebny

V rozhovoru se k předešlému albu Zpráva odeslána znovu vracíme v souvislosti s textařským podílem písničkáře Petra Linharta. Spálený vysvětluje, že tehdy hledal vhodného partnera, který by do písňového textu převedl jeho text v próze: 

„Chtěl jsem prezentovat příběhy svých blízkých lidí, kteří kolem mě začali umírat. Napsal jsem je jako příběhy, a pak jsem si vzpomněl na Petra Linharta, o němž vím, že vládne kultivovanou češtinou a je výborný textař, a požádal jsem jej, aby ty příběhy převedl do písňových textů.“ Dodává však: „Ale výsledek je smutný. Jsou to písně o smrti a já jsem je psal v plicní léčebně.“ 

Jan Spálený a ASPM|foto: Jiří Hrbek

Jan Spálený i přes zdravotní problémy stále vystupuje – jednak s pětičlennou skupinou ASPM, jednak se svým triem. Přitom některé skladby hraje pouze s jednou sestavou, jiné s druhou. Prozrazuje také, jak tvoří: 

„Jsem člověk, který píše tužkou na papír. Nehledám to na klavíru nebo na kytaře, tím méně na počítači. Mám rád tužku a notový papír, píšu si různé poznámky. Napadne mě například kousek kontrapunktu, udělám si poznámku a pak si to zkusím zahrát.“ Do kapely pak přináší partituru a hotové aranže. Přesto rád naslouchá svým spoluhráčům a je rád, když přijdou na zkoušku s nějakým vlastním nápadem. 

Rád se mazlím s nástrojem

Titulní píseň alba Nemůžu popadnout tvůj dech sice vypráví o vztahu, ale téma popadání dechu se v rozhovoru vynoří vícekrát, a to nejen v souvislosti se Spáleného dýchacími obtížemi. „Rád cítím nástroj v ruce, mazlím se s ním. A on se snaží popadnout můj dech,“ říká například o hře na kornet. Na něj cvičívá i při svých pravidelných výletech do Novohradských hor, které má rád nejen kvůli silným vzpomínkám z dětství, ale právě proto, že se mu tam dobře dýchá. 

V závěru rozhovoru hovoříme s Janem Spáleným jako s posluchačem. Přiznává, že nevyhledává nové umělce, ale spíše adresně poslouchá konkrétní interprety. A dává příklad: „Několik nocí jsem strávil s Randym Newmanem. Dostal jsem čtyřalbum jeho nahrávek pořízených jen u piana. Vzal jsem si sluchátka, lehl jsem si potmě do postele a chtěl jsem přijít na to, proč tam nejsou hluchá místa. To není jen kouzlo osobnosti, to je i řemeslo, to je schopnost silných emocí z jeho strany.“