Jason Moran k tanci i poslechu

Letos čtyřicetiletý klavírista Jason Moran zaujal festivalové publikum již v roce 2011 jako sideman Charlese Lloyda. Na CNN nedávno Morana charakterizovali jako umělce, který je jednou nohou v minulosti, druhou v budoucnosti, a kariéru má ukotvenou v přítomnosti.

Na sólovém recitálu ve Velkém sále Lucerny (19.30) pozve posluchače do své bohaté hudební krajiny soustředěných improvizací. V Moranově hudebním světě nalézáme historické prvky i současné, nejen jazzové žánry. Dokáže spojit harlemské piano dvacátých let, chicagskou avantgardu let šedesátých i hiphopový odpich. Vše vzniká v daný, neopakovatelný okamžik.

Od 22.00 zve Moran na Fats Waller Dance Party do Lucerna Music Baru. Návštěvníci se octnou jednou nohou na předválečné taneční party v Harlemu a druhou v 21. století. Taneční večer je poctou ikoně 20. a 30. let Fatsu Wallerovi – skvělému jazzovému zpěvákovi a klavíristovi a hlavně jedinečnému showmanovi. Taneční charakter pocty Fatsu Wallerovi umocní skvěle obsazený band i zpěvačka Lisa Harris. „Na rozdíl od současnosti, kdy na jazzových koncertech publikum zpravidla sedí, se v době Fatse Wallera naopak očekávalo, že budou lidi tancovat,“ láká na dance party Jason Moran.

Jason Moran |foto: Oficiální web Jasona Morana

Exkluzivní interview s Jasonem Moranem přinesl v říjnovém vydání časopis Harmonie. Se s volením vydavatele z něj přinášíme krátký úryvek:

V Praze vystoupíte mimo jiné s programem Fats Waller Dance Party. Jak se vyvíjel váš vztah k Fatsu Wallerovi, kterému jste ostatně věnoval i své poslední album All Rise? K osobě Fatse Wallera mě přivedli jednak prarodiče, kteří mi vyprávěli o něm a o jeho hudbě. Druhým důležitým zdrojem byl pianista Thelonious Monk. Ten totiž nahrál jednu Wallerovu skladbu, která pro mne byla tím nejúžasnějším ze všeho, co natočil. Vyzařovala z ní zvláštní radost, zněla úplně jinak než všechno ostatní, co jsem jako malý od Monka znal. Když jsem dospěl, došlo mi, že ne všemu z Wallerova odkazu jsem dříve rozuměl. V jeho životě a tvorbě se totiž propojilo několik schopností. Za prvé byl skvělým bavičem. Za druhé byl výborným skladatelem. Za třetí dokázal těžit z odkazu svého učitele, velkého harlemského pianisty Jamese P. Johnsona. A za čtvrté to byl výjimečný pianista. Opravdu, ale opravdu výjimečný! To vše se v něm tedy spojovalo a on s tím uměl pracovat. Díky tomu ve 30. a 40. letech minulého století okouzloval publikum. Když jsem si to všechno naplno uvědomil, začal jsem vážně přemýšlet, co pro mne jako pro současného umělce tyto jednotlivé aspekty hudby znamenají a jak bych je mohl sám rozvíjet.

Vaše hra je velmi rytmická, využíváte v ní prvky hiphopu. Je to ve vašem případě spontánní záležitost, nebo o tomto přístupu ke hře vědomě přemýšlíte? Ano, přemýšlím. Říká se, že jsou dvě školy hry na klavír. Jedna je velmi rytmická a tu druhou můžeme nazvat – i když to možná není nejlepší termín – baladickou. Já se hlásím k té první, rytmické, kterou představují hráči jako Thelonious Monk, Duke Ellington, Fats Waller nebo James P. Johnson, tedy lidé, kteří si uvědomovali, že klavír je i bicí nástroj. Já jsem v 80. letech vyrůstal na hiphopu, dodnes jej sleduji a jeho rytmus mám v krvi. Je to ve mně, nedokážu se toho zbavit. Když budu poslouchat Dvořáka, budu v jeho skladbách slyšet hiphopové prvky. Stejně tak slyším něco z hiphopu v hudbě Beethovenově nebo Ravelově. A to nemluvím o Monkovi… Nemohu se toho tedy zbavit, a jakmile začnu hrát, snažím se toho využít. Když poslouchám nějakou skladbu, hned mě napadne, která pasáž by se dala použít jako sampl, zopakovat v jiném kontextu. Je mi blízký způsob, jakým s jednotlivými fragmenty pracují rappeři a rád jej využívám při komponování.