Jazz: Bromovy hrátky s třetím proudem

Zářijový díl Vinyl Story věnujeme jedné z nejlepších desek Gustava Broma, nazvané jednoduše a výstižně Jazz. Album bylo natočeno v letech 1963 a 1965 a na české scéně znamenalo v polovině šedesátých let opravdovou událost. Vedle jazzového mainstreamu se zde objevily i náročné a hudebně objevné kompozice, dotýkající se hudby „třetího proudu“.

Gustav Brom měl hlavně v šedesátých a sedmdesátých letech ambice posouvat svůj orchestr ke kompozičním složitostem vážné hudby, což dokumentuje celá řada nahrávek. Samozřejmě to nebyly tituly, které by měly šanci najít si širší posluchačskou odezvu, zato získávaly zastání u hudební kritiky. Každopádně to byl velmi všestranný orchestr. 

Gustav Brom o tom řekl: „Kdo v jazzu žije tak dlouho jako naše kapela, musí se s jeho historií vyrovnávat prostě na každém kroku. Swing nás chytil ještě jako kluky a omámil nás zrovna tak, jako před nedávnem okouzlil tu další mladou generaci beat. K dixielandu jsme se dostali vlastně trochu pozpátku, asi tak v padesátých letech, když se v Evropě zvedla velká vlna revivalismu. Ale současně s ním jsme hráli taky west coast, a pak to šlo ráz na ráz.“

Lubomír Dorůžka a Ivan Poledňák v knize Československý jazz - Minulost a přítomnost (1967) napsali: „Jistou předností souboru je právě okolnost, že se může opřít o relativně početný okruh skladatelů z řad členů orchestru, jejichž partitury reprezentují dosti širokou škálu projevů od prokomponovanějších 'orchestrálek' vysloveně jazzového typu až k dílům, která už je možno zařadit alespoň na okraj pokusů 'třetiproudových'.“

Továrna na muziku

Muzikolog Jiří Fukač na obal alba Jazz napsal: „Proti komplikovaným a hledačským kompozicím Hniličkovým znamenají Audesovy Černé slzy jednodušší, hudebně bezprostřednější směr. O to více zde vystupují do popředí interpretační kvality souboru, jeho swingování, precizní rytmické cítění i improvizační nápaditost sólistů. Audesova skladba z roku 1965 chce být upřímným jazzovým projevem, horkou mluvou muzikantského srdce. Hardbopové ladění spočívá kromě toho samozřejmě i na poměrně složitém a bohatém rytmickém půdorysu skladby.“

Bromův orchestr ale samozřejmě nemohl hrát jen jazz, to by se zcela jistě neuživil. Každý měsíc pravidelně natáčel pop music pro brněnský a bratislavský rozhlas, často vystupoval v brněnské a bratislavské televizi, vedle toho jezdil na zájezdy a vydával desky. Některé i docela kuriózní, třeba Česká polka. „Když to sečtu všechno dohromady, dělá to takových 260-280 nahrávek za rok - a to už je skoro jako továrna na muziku,“ řekl Gustav Brom v rozhovoru pro časopis Melodie.

Album Jazz uzavírá Skladba Milana Řežábka Stříbrný pavouk, která vznikla pro redukované obsazení. Nehraje celý orchestr, ale jen čtyři jeho členové, kteří si pro tu příležitost dal název Vibrafon kvarteto: Alfa Šmíd - vibrafon, Oldřich Blaha - piano, Milan Řežábek - kontrabas a Václav Skála - bicí.

autor: Jaroslav Riedel
Spustit audio