Jazz-punkoví The Bad Plus přitvrdili a míří do Prahy

Původní verze americké kapely The Bad Plus se poprvé sešla v roce 1989 v Minnesotě, jako kapela ovšem začala fungovat až v roce 2000. Po dvaadvaceti letech vydávají eponymní (celkově šestnácté) album, které dokumentuje začátek nové éry tohoto svébytného uskupení.

The Bad Plus se proslavili v původní, tříčlenné verzi - bubeník Dave King, basista Reid Anderson a pianista Ethan Iverson. V roce 2018 vyšlo album Never Stop II s novým pianistou Orrinem Evansem. Evans s kapelou natočil ještě Activate Infinity v roce 2019. O dva roky později už King s Andersonem ohlašovali novou a podstatnou změnu v sestavě: The Bad Plus nebudou trio, nýbrž kvarteto. Novými členy se stávají kytarista Ben Monder a saxofonista Chris Speed.

Zásadní inovace

Monderova kytara je zcela zásadní inovací zvuku skupiny. Přestože se The Bad Plus nikdy nebránili rockovým vlivům, vždy si zachovali rámec akustického klavírního tria. Letos šedesátiletý Monder je kytarový virtuóz a využívá velké škály zvukových možností. Díky jeho kytaře zní album místy až indie-rockově (nebo chceme-li alternativně) - nicméně je tu samozřejmě ještě jazzová složka, s odkazy na avantgardní odnože žánru (pro ilustraci např. skladba Sick Fire).

Chris Speed potom není prvním saxofonistou, se kterým The Bad Plus spolupracovali - v r. 2015 natočili album s Joshuou Redmanem. Speed je ovšem stylisticky z jiného těsta - je sice spjat s newyorskou avantgardní scénou, patří ale k výrazně melodickým improvizátorům a cizí mu nejsou ani „introvertní polohy“. Shodou okolností byl členem kapely Alasnoaxis (kterou vedl bubeník Jim Black) - ta kombinovala prvky moderního rocku s jazzem velmi podobným způsobem.

The Bad Plus|foto:Elena Stanton

Punkový zvuk

Na rozdíl od Blackova uskupení jsou ovšem The Bad Plus po kompoziční stránce rafinovanější. Pro jejich tvorbu byly typické nečekané zvraty harmonií (či nálad), skladby mívaly nepředvídatelný vývoj. Tento rys zůstal na novém albu zachován. Autory skladeb jsou pro tentokrát „pouze“ Dave King a Reid Anderson - jejich noví kolegové jsou ale také svéráznými skladateli, snad se dostanou ke slovu na dalším albu. Ani cover-verzí, kterými se The Bad Plus rádi baví, se tentokrát nedočkáme. 

Album má střídmou stopáž necelých 43 minut. Rámováno je melancholickými Motivations II a závěrečnou, optimističtěji vyznívající skladbou Dandy. Baladická You Won’t See Me Before I Come Back působí posmutněle; In The Bright Future vyznívá přinejmenším skepticky, spíše však rockově rozervaně.

Starší skladby The Bad Plus nejvíce připomíná Sun Wall, díky kontrastu mezi „slokou“ a „refrénem“ a posléze nástupu závěrečné části. Album má pozoruhodný zvuk - bicí znějí místy až z punkové desky, Monderova kytara zní také poměrně syrově.

The Bad Plus se v době vzniku této recenze chystají na evropské turné. A prozradíme, že v jeho rámci kapela v nové sestavě vystoupí také v pražském klubu Jazz Dock, a to 9. listopadu.