Jazz s příměsí Merlotu: Lars Danielsson natáčel v proslulém vinařství

Prostředí „hraje“, to je známá věc. Site specific koncerty jsou v módě. Také nahrávání v nevšedním, krásném prostoru mimo běžná nahrávací studia patří k oblíbeným způsobům, jak napomoci Múzám a přivolat inspiraci. Šéf německého labelu ACT Siggi Loch tudíž sázel málem na jistotu, když letos v květnu poslal tři brilantní hudebníky natáčet v „hřejivé a dřevité akustice“ jednoho sálu vinařského zámečku v Bordeaux.

Ostatně, bylo to již podruhé. Příznivost prostředí Château Palmer pro natáčení komorního jazzu už ověřili Michael Wollny a Joachim Kühn na podobně přímočaře nazvané desce Duo (leden 2024).

Samozřejmě, pro zdar podniku, jež měl navíc dát vzniknout nové, unikátní spolupráci (a ne jenom poslat do Bordeaux s nahrávací technikou už „hotovou“ kapelu) bylo nutné vybrat k sobě vhodné hudebníky. Švédský basista, cellista a skladatel Lars Danielson a anglický kytarista John Parricelli se znají a hrají spolu dlouho. Kytarista účinkuje na mnoha basistových albech, stal se i součástí projektu Liberetto. Tady byla záruka porozumění.

Novým spoluhráčem, a tedy čerstvou krví odjinud, se ovšem stal finský trumpetista a skladatel Verneri Pohjola. Interpret proslulý mimořádným citem, schopný hrát na trubku doslova „flétnově“ jemně. Spojení originálních muzikantů dopadlo na výbornou. Možná i díky tomu dobrému vínu, soudě podle příměru, který Danielsson použil k popisu koncepce alba:

„Stejně jako nemusíte vypít celou láhev, abyste ocenili víno, myslím, že není třeba znát všechny podrobnosti aranžmá, abyste ocenili hudbu. Skladby si vytvářejí vlastní dynamiku. Nemusel jsem dávat Vernerimu a Johnovi žádné pokyny. Upřednostňoval jsem, aby se všichni v navrženém rámci cítili svobodně.“

Ale především spojuje trio fakt, že všichni hráči mají cit pro klasickou hudbu a pochopitelně kořeny v evropské podobě jazzu.

Švédský basista, cellista a skladatel Lars Danielson, finský trumpetista a skladatel Verneri Pohjola a anglický kytarista John Parricelli (zleva)|foto:Julien Mignot

Klasicizující a tiché

Klasické inspirace při komponování a hraní jistě podpořilo romantické prostředí zámečku, nicméně bez erudice by to nešlo. Jako předlohu ke skladbě Lacour tak uvádí Parricelli hudbu Oliviera Messiaena. Danielsson zase v L’Époque adaptoval kompozici Syrinx pro sólovou flétnu od Clauda Debussyho. Není samozřejmě náhodou, že si muzikanti vybírali skladatele francouzské. Šlo o hold hostitelům.

I v čistě vlastních nápadech ale autoři intuitivně sahají ke „klasicizujícím“ prvkům, byť nezapírají ani jazzové frázování. Nebo vliv latinskoamerické muziky, třeba ve skladbě Cattusella.

Na desce převládá tichá, rozjímavá nálada. Což ovšem neznamená, že by trojice neuměla zahrát také od podlahy (vinného sklípku). Jedna z kompozic ostatně dostala výstižný název Playing With Groove. Ač jsou svižná tempa na desce v menšině, příjemně ji oživí.

Jednou z tempově živějších věcí je i netradiční uchopení standardu Mood Indigo od „Duke“ Ellingtona a Barneyho Bigarda. Stylem a náladou z desky sice trochu vybočuje, ale neruší. Neb ji do celku vrací osobitost souhry tria. K provázanosti soundu a hlavně k přirozeným interakcím mezi hudebníky přitom samozřejmě přispělo, že se točilo dohromady, „naživo“, v jedné místnosti obložené dřevem. Tedy nikoliv po stopách nebo s dohrávkami během postprodukce.

K úpravám cizích skladeb přistoupilo trio pouze ve třech případech z dvanácti natočených kusů, což na impromptu projekt není nijak moc. Jak adaptace motivu La Chanson d’Hélène od skladatele scénické hudby Philippa Sardeho (z filmu Les Choses de la Vie, 1970), tak melodie balady Gold In Them Hills (původně ji natočil kanadský písničkář Ron Sexmith) dokonale zapadnou do „romantizující“ koncepce.

Příměr hudby k vyzrálému vínu působí vzhledem k okolnostem snad až příliš polopaticky a neoriginálně. Jenže – je to přesně tak. Akorát příjemný, vyvážený buket nevnímáme čichem, ale sluchem.