Jazz Sabbath do třetice všeho dobrého „překrucují legendu“

Bylo nebylo, před dlouhými časy, za nevím kolika horami a řekami a průlivem La Manche, hrávala kapela Jazz Sabbath. V roce 1968 natočila svůj nejsilnější materiál s úmyslem vydat desku, jenže zlý a nechápavý manažer gramofirmy odmítl nahrávku s tím, že je příliš experimentální a nemá hitový potenciál.

Práce s motivy je tu vážně vynalézavá.

Vinou vážné choroby pianisty a leadera Miltona Keanese trio Jazz Sabbath zmizelo ze scény, čehož využili jistí odporní plagiátoři z Birminghamu. Sprostě ukradli jazzový materiál, prohlásili ho za svůj a vytvořili z něj v 70. letech cosi, čemu se později začalo říkat heavy metal. Leč nyní nastal konec lžím a podfukům. Nyní konečně vychází původní, znovu objevená nahrávka Jazz Sabbath z roku 1968... Potud „legenda“ k novému albu Jazz Sabbath. A pokud nevíte, jak to bylo doopravdy:

V roce 2013 posedával klávesista Adam Wakeman, mj. dlouholetý sideman Ozzyho Osbournea na jeho sólové dráze a také pódiový hráč posledních turné Black Sabbath, po úspěšném koncertu na baru s lidmi za štábu „Sabbatů“. A kdosi ho požádal, jestli by nezahrál nějaké skladby Black Sabbath na piano. Adama napadlo, jak by to znělo, kdyby pojal motivy jako podklad pro jazzovou improvizaci, a hned si to vyzkoušel. Měl takový úspěch, že musel hrát do ranních hodin, dokud partičku nevykopl personál baru.

K nápadu vytvořit skutečnou jazzovou kapelu, věnující se repertoáru Black Sabbath, už chyběl jen krůček. Nakonec ji Adam Wakeman, pod smyšleným jménem Milton Keanes, založil v roce 2020 coby klavírní trio s dalšími vtipálky s jazzovou průpravou. Kontrabasistou a producentem Jerrym Meehanem (Robbie Williams, Adele, John Legend či Ed Sheeran), který si tu ovšem říká Jacque T’fono, a bubeníkem Ashem Soanem (Lisa Stansfield, Mike Oldfield, Alicia Keys, Dua Lipa či Tori Amos) alias Juanem Takém. Stačilo vymyslet už jen zábavnou historku o zapomenuté „vykradené“ jazzové kapele 60. let, natočit fiktivní filmový dokument... a začít hrát. 

Mimochodem, celý příběh má i hlubší aspekt v podstatě rodinného přátelství Wakemanů se členy Black Sabbath. Adamův otec, slavný klávesista Rick Wakeman, známý především z progrockových Yes, v 70. letech vypomáhal Black Sabbath jako studiový hráč. Není pochyb, že i údajní „plagiátoři“ Black Sabbath se u produkce Jazz Sabbath dobře baví.

Nejsou první, ale vzali to důsledně

Jistě, Jazz Sabbath nejsou první, koho napadlo natočit jazzovou cover-verzi skladby ikonických praotců metalu Black Sabbath. Jak dobře to jde, předvedli už před dvaceti lety The Bad Plus. Jenže Jazz Sabbath už vydávají třetí album „sabbatovského“ materiálu a nápad se zatím nevyčerpal.

Především, Jazz Sabbath se podařilo přeložit kytarové riffy a epické kompozice Black Sabbath do jazzové řeči tak, že nepůsobí jako parodie. Stačí se poslechnout „autentický bob“ The Wizard či Supernaut se vzorově swingující kráčivou basou. Promyšlenou desetiminutovou suitu Into The Void. Nebo vznosnou „klavírní baladu“ v úvodu Electric Funeral. Práce s motivy je tu vážně vynalézavá.

Nejen tempově proměnlivý a zajímavě vystavěný kus Electric Funeral přitom zachoval na pozadí jazzové pohody i jisté hororové napětí. Zvláště když se v závěru nálada i tempo zhoupne do blues (ostatně blues bylo jednou z inspirací samotných Black Sabbath) a přidají se „soundtrackově“ znějící trubka a saxofon. A pak se ještě dramaticky zrychlí se tempo...

Mimochodem, saxofon, trubka, kytara. Základy práce Jazz Sabbath vznikají v triu. Ale stejně jako na starších nahrávkách, i na třetím albu přispívají k dobru věci hosté, kytaristé, saxofonista a trumpetista. A opět jsou ukrytí pod vtipnými přezdívkami.

Například kytarista „Al Dentay“ se jménem odvozeném z kulinářského termínu al dente může být třeba milovník těstovin, nebo hráč z italské scény, nebo také někdo úplně jiný... Demaskován už ovšem byl kytarista „Wes Tostrayer“, pod pseudonymem se skrývá Pete Rinaldi z Adamovy kapely Headspace a zároveň indierockových One Eskimo.

Co je na desce nejlepší? Písní Black Sabbath znalý posluchač se sice může upřímně řehtat, když rozpozná, jak originálně a vtipně byly původní těžkotonážní riffy a afektované melodické linky zlehka přetaveny. Ale i když třeba skladby Black Sabbath vůbec neznáte a poslechnete si desku bez povědomí o původu repertoáru a bez legrační historky, zbude – dobrý jazz. Stejně jako nemusíte znát původní verze nasládlých filmových a muzikálových songů, abyste ocenili dobře uchopený standard.