Jazz ve službách filmu: Povedené soundtracky poslední dekády

3. červen 2020

Jazzové nálady často pomáhaly pohyblivým obrázkům na plátně už v dobách zrodu kinematografie. A pomáhají dodnes. Poslechněte si, jak to dopadne, když režiséři osloví Kamasiho Washingtona, Avishaie Cohena či Ibrahima Maaloufa.

Jazz a film jsou vlastně sourozenci, i když nevlastní. A jejich spolupráce bývá vzájemně inspirativní. Stačí připomenout zářné případy, kdy Herbie Hancock vypíchl scény v legendární Antonioniho Zvětšenině (1966). A třeba Malleovo noirové kriminální drama Výtah na popraviště (1958) nebo Jacobsův dokument Jack Johnson (1970) si nelze představit bez muziky Milese Davise. Mnohokrát se stalo, že byl jazzový soundtrack tím nejzajímavějším na jinak nepříliš povedených bijácích.

V nadprodukci posledních dekád najdeme doslova tisíce zajímavých titulů scénické hudby z dílen jazzových umělců. Vždyť jen takový Terence Blanchard vytvořil desítky soundtracků. Poslechněme si alespoň šťastnou sedmičku titulů.

Kamasi Washington – Becoming (2020)

Pověřit angažovaného jazzového popularizátora přípravou dokumentu o minulé první dámě USA se zdá jako logický nápad. Vždyť v názorech bývalého prezidentského páru a politicky vnímavého muzikanta najdeme mnoho shod. Kamasi prohlásil, že Michelle Obama je úžasná osobnost. A vysvětlil i svůj přístup ke komponování: „Zamyslel jsem se: Kdyby Michelle Obama napsala píseň, jak by asi zněla?“

Ibrahim Maalouf – Yves Saint-Laurent (2014)

Životopisné drama o francouzském módním návrháři se točilo v Paříži i marockém Marrákeši, kde trávil Yves Saint-Laurent část života a kde se také inspiroval. Saint-Laurent se navíc narodil v alžírském Oranu. Těžko vybrat erudovanějšího autora hudby, přirozeně rozkročeného mezi evropskými a arabskými tradicemi, než je francouzsko-libanonský trumpetista a skladatel Ibrahim Maalouf.

Justin Hurwitz - La La Land (2016)

Filmovou kritikou i Oscarem právem oceněný romantický muzikál La La Land si inspirací v klasických sentimentálních hollywoodských kusech možná koledoval o průšvih. Ale dopadl dobře. Minimálně z hlediska popularizace synkopické muziky. Zajisté inspiroval řadu okouzlených diváků, aby nahlédli do skutečných dějin tradičního popu, neoddělitelného od jazzu. Mladý skladatel filmové hudby Justin Hurwitz, proslulý už jako autor score k dramatu z jazzového prostředí Whiplash (2014), odvedl zasvěcenou práci. Mimochodem, epizodně využil i dílo Thelonia Monka.

Avishai Cohen - Le Sens de la fête (2017)

Francouzská komedie Dokud nás svatba nerozdělí sice nepatří k vrcholům kinematografie. I ti smířlivější z kritiků ji označili za zábavu pořád ještě vkusnou, ovšem na rozdíl od výtečného snímku Nedotknutelní stejných autorů, spíše na jedno použití. Nicméně izraelský basista a skladatel zkušeně vyhověl přání režisérů Erica Toledana a Oliviera Nakacheho jak povedenými novými skladbami, tak vybráním těch vhodných starších. A muzika cti netratí. Dá se k ní vracet pořád – a často.

Terence Blanchard – Harriet (2019)

Nemůžeme vynechat alespoň jednu ukázku scénické hudby mimořádně plodného autora Terence Blancharda, který chrlí soundtracky skutečně svižným tempem. Na letošek přichystal muziku k válečnému dramatu Da 5 Bloods, ta ale teprve čeká na premiéru. Poslechněme si tedy třeba výsledky loňské prestižní zakázky. Blanchard zasvěceně doprovodil historické životopisné drama Harriet o někdejší otrokyni, politické aktivistce, bojovnici proti rasismu, filantropce a účastnici americké občanské války Harriet Tubmanové.

The Great Gatsby: Music from Baz Luhrmann's Film (2013)

Soundtrack nikoliv zcela jazzový, ovšem zajímavý právě „spoluprací žánrů“. Tím, jak se s meziválečným jazzovým prostředím, kdy se odehrává děj zfilmovaného klasického románu Francise Scotta Fitzgeralda, popasovali také interpreti hip hopu a rocku jako Jay-Z, Florence + The Machine nebo Bryan Ferry. Nebo naopak nepopasovali a sebevědomě zůstali sami sebou. Jazz se tu přirozeně prolíná s „následnickými“ žánry.

Vince Guaraldi - It's the Great Pumpkin, Charlie Brown (2018)

Hravá muzika kalifornského pianisty Vince Guaraldiho (1928-1976) ke kreslenému filmu s halloweenskou tematikou vznikla už v roce 1966, do poslední dekády vlastně nepatří. Jenže původní nahrávka byla znovunalezena až nedávno a poprvé připravena k vydání na albu přede dvěma lety. Navázala tehdy na další archivní alba série Lost Cues From The Charlie Brown Television Specials. Což je dobrá záminka k připomenutí dílka, které rozhodně není zajímavé jenom pro děti.

Spustit audio

Související