John Patitucci na novém albu destiluje vlivy jazzových velikánů

John Patitucci (1959) má za sebou kariéru nezvykle barvitou. V 80. letech se proslavil coby baskytarový virtuóz, díky členství ve fusion Elektric Bandu Chicka Corey. Už v roce 1989 ale jazzové fanoušky přesvědčil o tom, že není radno jej podceňovat jako kontrabasistu, to když vyšlo album Chick Corea Akoustic Band. V 90. letech se potom vyprofiloval i jako skladatel a vedoucí vlastních projektů. Načež se v roce 2000 stal členem dalšího důležitého souboru, a sice zcela akustického kvarteta saxofonisty Waynea Shortera. Možná by se tedy dalo říci, že je ztělesněním všech důležitých trendů, se kterými se jazzman jeho generace mohl setkat.

Vše propojuje nejen virtuózní hra, ale také absolutně poctivý přístup k hudbě.

Svědčit o tom může i šíře záběru jeho vlastních projektů. Od jazzových fúzí (např. Mistura Fina (1995) nebo Brooklyn (2015)) po alba brazilských písní (Irmaos De Fé, 2017) nebo klavírní tria (Children Of The Light, 2015) – vše propojuje nejen virtuózní hra, ale také absolutně poctivý přístup k hudbě.

Poselství pro dnešní dobu

Pokud jste někdy Johna Patitucciho viděli naživo, patrně se shodneme, že v jeho pódiovém projevu se právě ona absolutní poctivost prolíná s radostí z hudby. A pro mě osobně je tohle hlavní linií jeho nového alba. Patitucci sám k tomu na obalu desky říká: „V době, jako je ta naše, má hudba moc překlenout to, co nás dělí a pozvednout našeho kolektivního ducha… chtěl jsem nabídnout podporu skrze umění, spojit se nejen s rodinou a přáteli, ale s každým, zejména těmi, kdo jsou na okraji.“

Patitucci tentokrát přichází s formátem, který v jazzu zpopularizoval už Sonny Rollins v 50. letech: trio bez harmonického nástroje. Oba kolegy basista dobře zná – s Brianem Bladem hrál právě u Waynea Shortera, Chris Potter poprvé hrál na Patitucciho albu v roce 1997 (One More Angel).

Deska přináší deset skladeb, s výjimkou House Of Jade od Waynea Shortera jsou všechny od Johna Patitucciho – a přesně tak barevné, abychom ani nezaznamenali, že album trvá necelou hodinu. Zvukově je album zajímavě rozděleno na tři části: První tři skladby prezentují ryze akustické trio, v dalších čtyřech skladbách už zazní baskytara (přičemž v Lipím a později v Light In the Dark je dokonce overdub dechových nástrojů), s posledními třemi skladbami se vracíme ke kontrabasu.

Zvukové pestrosti pomáhá i arzenál Chrise Pottera.

Potterovým dominantním nástrojem je sice tenorsaxofon, ale dojde i na sopánsaxofon (Spirit Fall) a basklarinet (Light In the Darkness). O univerzálnosti a žánrovém nadhledu Briana Bladea se není nutné dlouze rozepisovat. Dokáže ve správný čas „zmizet“ a neupozorňovat na sebe, dynamicky reagovat na sólistu a vyplnit prostor přesně jak hudba vyžaduje.

John Patitucci, Chris Potter, Brian Blade|foto:Sachi Sato

Neortodoxní přístup k jazzu

John Patitucci o materiálu na albu říká: „Toto trio je opravdovou reflexí mé cesty coby kapelníka. Snažil jsem se vydestilovat vlivy velikánů, se kterými jsem hrál – jako Chick Corea, Wayne Shorter nebo Herbie Hancock – do něčeho ryze osobního.“

Jako správná jazzová deska, Spirit Fall obsahuje jedno blues – Deluge on 7th Avenue. Najdeme zde téměř funkově napínavé plochy (Thoughts and Dreams), skladby melancholického vyznění; coltraneovskou polohu (titulní Spirit Fall) – ale i vyloženě optimistické kusy. Tím nemyslím jen funkovou Lipím, ale také Think Fast a Sonrisa, které celé album rámují.

Spirit Fall přináší výpověď muzikant, který příliš nedělá rozdíly mezi jednotlivými odnožemi jazzu. Podstatné je, aby hudba něco sdělovala a zúčastnění z ní měli radost. Pojďme si ji užít.