Jsem hlasem mrtvých a těch, kteří to nikdy nevzdávají. Píseň tuniské zpěvačky Emel Mathlouthi se stala hymnou revoluce

26. duben 2017

S vášnivým hudebním vyznáním o lidské svobodě Kelmti Horra, symbolem Jasmínové revoluce v roce 2011, se africká umělkyně dostala až na udílení Nobelových cen, kde se postarala o jeden z nejemotivnějších zážitků posledních let.

Nemylme se ale: Emel se zdráhá považovat za protestní zpěvačku, chce být na Západě vnímána jako moderní, názorově svobodná arabská hudebnice se silnou vazbou ke své kultuře. Poslech ambiciózního elektro trad alba Ensen (Human) ji dává za pravdu: důraz na lidskou empatii a solidaritu přesto nepřekrývá naléhavé politické výzvy.

Emel Mathlouthi si přisuzovanou roli aktivistické zpěvačky nevybrala dobrovolně: dívka s kytarou hlásící se k Joan Baez a libanonskému písničkáři Marcelu Khalifovi neměla v represivním režimu diktátora Ben Alího žádnou šanci na veřejné vystupování, rozhodně ne, pokud by se nezřekla vzpurných názorů a nepodřídila prorežimní hudební selance.

To odmítla a po striktním zákazů rádia a televize se v roce 2007 odstěhovala do Paříže, kde brzy pronikla na elektronickou scénu a spolupracovala s Trickym.

Osud tomu chtěl, že se v předvečer Jasmínové revoluce ocitla v Tunisku. 17. prosince 2010 se v městě Sidi Bouzid na protest proti úřednické zvůli upálil pouliční zelinář Muhammad Buazízí. Ten samý den Emel vystupovala. Věděla, co se přihodilo a organizátor koncertu tušil, co se jí honí hlavou. „Buď hodná holka, mlč, nechci přijít o práci,“ prosil jí.

Emel vzpomínala, jak se na sebe s kapelou podívali a bylo jim jasné, že jinou možnost nemají. Nejprve neinformovaným lidem sdělila, co se stalo a pak nešťastnému zelináři věnovala ostře vyznívající skladbu Ya Tounes Ya Meskina (Poor Tunisia).

Není to jisté, zatím to ale nikdo nevyvrátil: Emel byla pravděpodobně prvním hudebníkem mluvící na veřejnosti o Jasmínové revoluci, kterou si následně oddemonstrovala.

19. ledna ji na tryzně za zemřelé náhodný účastník zachytil na mobil, jak zpívá Kelmti Horra. Samotnou, bez doprovodu, přehlušovanou davem oslavujícím útěk nenáviděného presidenta ze země. Tklivou píseň vzápětí zpopularizovala tuniská rádia, měnící ji v revoluční hymnu.

„Jsem svobodná a mým slovem je svoboda. Jsem hlasem mrtvých a těch, kteří to nikdy nevzdávají. Jsem vítr, který se dotkl ohně,“ zpívá se v ní.

Vrátila se do Paříže a natočila velmi úspěšné album Kelmti Horra, které nebylo ani tak deníkem prožitého, jako spíš reflexí Tuniska před pádem autoritářského režimu, ozvučenou důrazným elektronickým trip hopem v arabském modu, promixovaným folk-rockem s akustickou kytarou.

Dnes žije s dcerou a manželem v New Yorku, kde se na produkci alba Ensen domluvila s islandským studiovým mágem a skladatelem Valgeirem Sigurðssonem, jehož jméno určitě zvoní v uších fanouškům Björk nebo Sigur Rós.

Nespoléhala ale pouze na něho. Kus práce odvedl také Švéd Johannes Berglund, známý pro změnu posluchačům skupiny The Knife. Přesto měla celý čas po boku francouzsko- tuniského elektroproducenta Amine Metaniho.

Pro někoho možné překvapení: Tunisanka, pro niž středomořské klima zůstává zásadním tvůrčím impulsem, a dva Seveřané, částečně reprezentující nedefinovatelný, až mystický hudební trademark Islandu.

Dnes se nicméně na hranice nehledí, sic se pořád najdou lidé snažící se nekonvenční Emel bez ohledu na její rozlet vtěsnat výhradně do škatulky world music, myšleno se vším všudy, tedy i s otravnými předsudky o severoafrické zpěvačce zpívající arabsky, pozbývající tím tudíž nárok na uplatnění v rámci globální scény.

Album Ensen přijalo západní elektro-artovou estetiku, základy ovšem staví na tuniských tradičních rytmech a blízkovýchodním tanečním stylu dabke. Dřevěné bubny a perkuse v rukách tuniských hráčů i akustické loutny a flétny přirozeně a s využitím efektů Emel usadila do elektro podloží. Přišla i s inovativním nápadem: veškeré basy jsou před úpravou zahrané na loutnu guimbri, ústřední nástroj tranzovní marocké gnawa music.

„Vcítit se do bolesti druhých a dát najevo své obavy, to je politické prohlášení. Dnes víc než kdy jindy ale nesnáším slovo politika, protože je až příliš pošpiněné. Umění musí najít novou definici,“ tvrdí Emel, trvající na přesvědčení o nekonečné síle hudby.

Arabština, jazyk západním posluchačům nesrozumitelný, není překážkou, protože rozhodující je pro ní, stejně jako u Björk, jak slova zní.

Například ve skladbě Ensen Dhaif (Human, Helpless Human), ve videoklipu i tanečně připomínající různé formy útlaku: „Ať už ve vztahu k diktatuře, rasismu, policejní brutalitě, odlišnému pohlaví nebo okamžikům, kdy utlačujeme sami sebe.“

Spustit audio