Jsem perfekcionista, ale kapelním zkouškám se vyhýbám, říká Tom Skinner

Britský bubeník Tom Skinner, který v Česku odehraje hned tři koncerty, představí své tvůrčí postupy na příkladu nejnovějšího projektu Voices Of Bishara. Řeč ale přijde i na Sons of Kemet nebo formaci The Smile, v níž působí se dvěma členy Radiohead. České turné odstartuje 19. května v Trutnově, následně se přesune do pražského klubu Palác Akropolis a vyvrcholí na Jazzfestu Brno.

Ve všem nacházím prasklinky a touhu něco zdokonalovat. To je osud umělce.

Jak se podařilo dát dohromady takto intenzivní české turné? Co vás přesvědčilo?

Rád hned na úvod zdůrazním, že moc přesvědčování nebylo potřeba, protože v Česku vystupuji moc rád. Ale předvedl se hlavně můj bookingový tým a vymyslel toto malé turné. (smích) Stejně tak musím poděkovat pořadatelům, že o mě měli zájem a nebojí se toho, že u vás budu hrát hned na několika místech. Pokud se nepletu, tak budeme ubytováni v Praze a z ní budeme vždy vyjíždět.

Jaké jsou vaše vzpomínky na Českou republiku? V minulosti jste třeba hrál na festivalu Colours of Ostrava s formací Sons of Kemet.

Ano, to bylo už pár let zpátky, ale super. S The Smile jsme vystoupili třeba v pražském Foru Karlín. V Praze je to vždy nádherné. Krásné město a vždy se tu cítím vítaný. Chutná mi i vaše jídlo a moc rád vyhledávám zapadlé obchůdky s hudbou.

Při pohledu na sestavu muzikantů, se kterou dorazíte, jsem nadšen primárně ze saxofonistky Chelsea Carmichael, kterou znám díky produkci věhlasného saxofonisty Shabaky Hutchingse. Povězte nám prosím, jak se složení formace Voices of Bishara vyvíjelo?

Původní sestava tohoto projektu zahrnovala dvojici: Shabaka Hutchings a Nubya Garcia. Něco málo jsme nahráli a myšlenka byla je zapojovat častěji, ale jsou extrémně vytížení, takže se to nepodařilo. Jejich místa zastoupili Chelsea Carmichael a Robert Stillman. Jsem moc rád, že tvorbu Chelsea znáte, ale i Robert je výborný. Je původem ze Spojených států, ale už patnáct let žije v Británii. Oba zvládají hrát kromě několika druhů saxofonů i na flétnu, respektive na klarinet. S tímto složením si můžu dovolit různé experimenty s orchestrací. Pokud jde o další členy, tak na nahrávkách s námi spolupracovala Kareem Dayes na violoncello, ale zastoupí ji Francesca Ter Berg a na kontrabas bude hrát Tom Herbert. S těmito muzikanty jsem schopen dosáhnout zvuku, se kterým se můžu posouvat dál a neustále objevovat další možnosti. Vývojem procházíme už nějakých pět nebo šest let a přijde mi, že zde mám velice kompaktní celek. Dechová sekce je velice silná. Na druhé straně jsou strunné nástroje a já s perkusemi uprostřed. Je to téměř malý orchestr.

Kdy jste začal mít pocit, že celek začíná opravdu šlapat?

Poté, co jsem napsal skladby pro první desku, jsem věřil, že jsem po hodně dlouhé době natrefil na něco, co má obrovský potenciál. Nakoplo mě psát dál pro celý ansámbl a zvuk stále někam posouvat. Když jsme začali zkoušet materiál z první desky, tak jsem se jednoduše rozhlédl a cítil, že tohle bude fungovat. Bavíme se o období těsně před pandemií, a to letech 2018 a 2019. Bohužel jsme odehráli jen jeden jediný koncert a pak přišel covid. Všechno kolem kapely se tedy začalo zase hýbat až po lockdownech. Jsem velice vděčný, že mám kolem sebe tolik spolehlivých muzikantů, kteří jsou odhodláni cestovat se mnou po světě. Bez nich by z téhle kapely nebylo nic.

Jak probíhají vaše zkoušky před turné?

Snažím se, abychom vůbec nezkoušeli. Materiál máme odehraný už vícekrát, a proto nic nepotřebujeme. Ale abych byl upřímný, tak máme k dispozici pár nových skladeb, které bych rád zapojil do programu, ale vyzkoušíme si je v pohodě během zvukovky. Zkoušky si organizujeme jen v případě, že máme kupu nového materiálu.

Jsem plně smířený s tím, že část publika nás jednoduše nestráví.

Když jsem poslouchal živé album „Live at "mu"“, tak byly reakce publika výborné, ale vaše tvorba přece jen vyžaduje kvůli své občasné avantgardnosti dost pozornosti. Zažil jste i trochu více zamyšlené publikum?

Jistě. Žádné obecenstvo není stejné. Snažím se absolutně nic neočekávat. Jediné, co si opravdu přeji, je, aby publikum dorazilo s otevřenou myslí a bylo ochotno přijmout cokoliv, co budeme vysílat jejich směrem. (smích) Jsem plně smířený s tím, že určitá část publika nás jednoduše nestráví. Jistě, nejsou nám cizí elementy avantgardy nebo free jazzu. Ale stejně tak máme pasáže, které jsou neskutečně melodické. Není nám totiž cizí ani groove a funky. Píšeme totiž i velice přístupnou hudbu. Rád si pohrávám s náladami publika, takže můžete čekat opravdu rozmanitou výpravu.

Britský bubeník, perkusista a producent Tom Skinner|foto:Nabou Claerhout

Jaká byla vaše cesta k avantgardnější hudbě, respektive free jazzu? Mám základy v metalu, balkánské hudbě a skrz moderní jazz typu Alfa Mist nebo zmínění Sons of Kemet jsem se dostával dál. Třeba i k odvážnější tvorbě trumpetistky Jaimie Branch, ať jí je zem lehká. Kdo byli podobní umělci pro vás?

Takových bylo hned několik v průběhu mého života. Potěšilo mě, že jste zmínil rock a metal, protože když jsem byl velice mladý, tak i pro mě to byl silný zdroj inspirace a skrz extrémní hudbu jsem se dostal k jazzu. Ve dvanácti mě uhranul saxofonista Ornette Coleman. Svým způsobem jsem vůbec nechápal, co poslouchám, a neměl jsem se moc čeho chytit. Ale přesně, jak říkáte, musel jsem zatnout zuby. Díky tomuto odhodlání se mi otevřel celý svět. Hudba může být výzvou v mnoha ohledech, ale je potřeba ke všemu přistupovat s otevřenou myslí. Nemusí to ke mně promlouvat, ale to neznamená, že taková hudba si nenajde svého adresáta.

Jakou filozofii jste zvolil v případě loňského alba Kaleidoscopic Visions? Je o poznání rozmanitější, svým způsobem i přístupnější a nabízí i hosty, včetně brilantní Meshell Ndegeocello.

Byla to svým způsobem jen další fáze v rámci možného posunu kapelního projevu. Hodně jsem také analyzoval, jak kompozice vlastně píšu. Jsou tam prvky improvizace, free jazzu a avantgardy, i když nejsou tak časté. Neměl jsem vysloveně ambici, aby deska byla přístupnější, ale takhle mi to znělo v hlavě, včetně různých vokálů a úryvků pro texty. Přišlo mi velice přirozené a moc děkuji Meshell a dalším za chuť se na tu pouť vydat se mnou. To poslední, co bych si přál, je opakovat se. Zároveň jsem se nechtěl nijak omezovat, a proto jsme si ve studiu dost vyhráli. Sáhli jsme po vícero dechových nástrojích, zahrál jsem si nově na vibrafon a máme hostující hráče i v rámci instrumentalistů.

Jak filtrujete svou kreativitu?

To je dobrá otázka. Přichází a zase odchází. Když nápad dorazí, tak se těžko plánuje. Průběžně si blokuji prostor ve studiu, ale nikdy nevíte, jak moc produktivní ten den bude. Už se i stalo, že jsem ve studiu proseděl celý den a nic mě netrklo. (smích) Někdy ale dojde i na období, kdy za hodinku vymyslím víc než za celý předchozí den dohromady. Ale neustále nad hudbou přemýšlím. Naposlouchávám, načítám a zpracovávám informace kolem sebe, což se pak do hudby promítne. Někdy jsem schopen si téměř celou skladbu poskládat v hlavě.

Včetně celého spektra nástrojů? Pro jaké nástroje se vám nejpřirozeněji skládá?

Když dostanu nápad, okamžitě slyším, jak by to měla zahrát kapela jako celek. Většinou to pak funguje dobře. Samozřejmě občas dojde i na situace, kdy si někteří členové party prohodí. Ale cítím, že jsem na kolegy dobře napojený.

Britský bubeník, perkusista a producent Tom Skinner|foto:Nabou Claerhout

Jak byste porovnal psaní ve vlastní kapele a ve formaci Sons Of Kemet?

Hlavním kreativním mozkem tam byl Shabaka, včetně hlavních melodických pasáží. Pokud jde o rytmiku, tak nám vždy poskytl něco velice jednoduchého a ten základ jsme mezi sebou rozvíjeli. Dokonce ani zde jsme moc nezkoušeli. Na nový materiál jsme si vždy zařídili jednu hlavní zkoušku, a to bylo vše. Zároveň jsme odehráli mraky koncertů a každé vystoupení posouvalo skladby někam dál. Tuhle filozofii jsem si přenesl do svého projektu.

Když už jsme několikrát zmínili dechové nástroje, v čem vás jako umělce zaujalo rozhodnutí Shabaky se věnovat pouze flétnám?

Vzhledem k jeho historii mě to zas tak nepřekvapilo. Je to jistě velice zajímavé, ale na mě osobně to moc velký vliv umělecky nemělo. Zároveň se už k saxofonu postupně vrací. Tak či tak je pro mě extrémně inspirativní, že se nebál učinit takové rozhodnutí a zcela následoval svou intuici. Znám ho dlouho a vždy byl takový. Za to mu rozhodně smekám.

Když zmíníme vaše další kolegy, v čem vás inspirují Jonny Greenwood a Thom Yorke? Jací jsou po osobní stránce?

Jsou to dnes jedni z mých nejbližších přátel. Už jsme nějakou dobu nikde nevystoupili, ale jsme často v kontaktu. Posíláme si hudební tipy i nové nápady. Jsme si hodně blízcí v mnoha ohledech. Samozřejmě ještě dřív, než jsme spolu začali hrát, pro mě byli obrovskou inspirací. Radiohead jsou pro mě velkým vzorem slušnou řádku let. K některým deskám se dodnes občas vracím a znovu si připomínám, v čem mě ta hudba inspirovala a inspiruje. Jsem vděčný, že jsme do spolupráce šli a jak nám to šlape.

Pokud bychom si mohli blíže nastínit kapelní chemii v praxi, co třeba na jedné ze skladeb The Smoke nebo Read The Room?

The Smoke má pro mě obrovský význam a byla snad první skladbou, kterou jsme spolu napsali. Mám ji moc rád. Abych byl upřímný, tak je pro mě celkem výzva ji hrát naživo. Zvládnout ji opravdu dobře není žádná sranda.

Jste perfekcionista?

Asi ano. (smích) Jsem svým nejpřísnějším kritikem. Ve všem nacházím prasklinky a touhu něco zdokonalovat. To je, věřím, osud umělce. Stále se zlepšovat.

A co vás posouvá jako posluchače? Co říkáte na album Honora od Michaela Balzaryho alias Fleaho?

Slyšel jsem jen pár skladeb, ale líbí se mi to. Red Hot Chili Peppers jsem měl moc rád od doby, co mi bylo deset, a zajímám se o vše, na co sáhnou, ale zpozorním o to víc, když Flea spolupracuje s lidmi typu Jeff Parker, Deantoni Parks nebo Anna Butterss. Má kolem sebe brilantní muzikanty. Rád si to pořádně poslechnu pečlivěji. Pokud jde o další objevy, tak v poslední době mě moc baví album Unrelated, které dali společně dohromady Sam Gendel a Sam Wilkes. Stejně tak mám velkou slabost pro kytaristu Fredrika Rastena, mimo jiné člena formace Oker. Jejich nové album Aerial mám teď u sebe a vřele ho doporučuji.