K cizím tradicím přistupuji trochu neuctivě, přiznává Shabaka Hutchings

Na novém albu Of the Earth se v některých skladbách vracíte k saxofonu. Prvním impulsem bylo vystoupení na vzpomínkovém koncertu Louise Mohola, ale co vás přimělo zůstat u tohoto nástroje delší dobu?

Asi týden před vzpomínkovým koncertem jsem se rozhodl, že si vezmu saxofon. Jakmile jsem na něj začal hrát, uvědomil jsem si, že nedává smysl omezovat se nějakou ideologií. Cítil jsem se dobře a vnímal jsem, že už nejsem mentálně ve stejném rozpoložení jako před dvěma lety. Dnes se cítím jako multiinstrumentalista a saxofon je jen jedním z mnoha hlasů a nástrojů, kterým se věnuji.

Byl to spíše postupný přechod: už asi rok předtím jsem začal hrát na altovou flétnu a vlastně jsem nikdy nepřestal hrát na klarinet, i když ani na něj jsem nehrál pravidelně. Nešlo tedy o úplný odklon od tradičních „západních“ nástrojů, a proto mi přišlo logické znovu propojit všechny své hudební zájmy. Saxofon je součástí mého emocionálního vyjádření a nechtěl jsem se omezovat jen proto, že se dogmaticky držím nějaké myšlenky. Moje hudba hovoří o pokroku, přijetí a osobním objevování, takže se nemohu za každou cenu upnout k jedinému nápadu.

Nesnažím se ukázat všechno, co vlastním a umím.

V čem je pro vás zásadní odkaz jihoafrického bubeníka Louise Mohola?

Jednoznačně tím, jak dokázal vytvářet a udržovat intenzitu, která nevycházela jen z fyzické síly – například z hlasitých úderů do bicích. Věděl prostě, jak posluchače vtáhnout do víru intenzity a pozornosti. Sám vždy poslouchal velmi do hloubky, což někdy mohlo být až nepříjemné, protože neposlouchal jen proto, aby vás doprovázel. Často poslouchal tak, aby vás vyvedl z míry a dokázal zpochybňovat, co děláte, jak hrajete a proč tam vlastně jste.

Odnesl jsem si z toho, že hudba je psychologická záležitost. Nejde jen o fyzické vytváření energie, ale o hledání různých způsobů, jak ji vytvořit a udržet, a také se při tom nechat vést vlastní osobností.

Co znamená název alba a jaká jsou jeho hlavní témata?

Názvem Of the Earth odkazuji k prvotnímu, základnímu přístupu k tvorbě hudby a kreativitě. V mnoha příbězích o stvoření světa hraje roli bláto nebo hlína. Život je formován ze země a často je přivoláván k existenci prostřednictvím zvuku.

Základ alba vznikal pomocí elektronických nástrojů, s nimiž jsem dosud nebyl úplně sžitý. Musel jsem se proto opřít o své nejhlubší hudební cítění, zejména při mixu a tvorbě zvuku. Nejsem vyškolený zvukař, ale spoléhal jsem na své uši a specifický hudební vkus. V Abletonu jsem posouval ovladače ekvalizérů, dokud jsem nenašel zvuk, který se mi líbil. Snažil jsem se do procesu nevnášet příliš mnoho intelektu a spoléhal jsem spíš na hluboké napojení na svůj základní vkus.

Na albu jste sám odvedl značný kus práce – téměř vše až na mastering. Co vás k tomu vedlo?

Na albu jsem skutečně pracoval sám, včetně mixu. O mastering se postaral Benjamin Tierney, s nímž jsme navázali poměrně hluboký vztah. Místo obvyklého rychlého procesu trval mastering měsíc. Experimentovali jsme během něj s frekvencemi, což mi ukázalo mastering i mix v úplně novém světle.

K rozhodnutí udělat většinu práce sám mě vedlo to, že produkce hudby v DAW je dost osamělý úkol. Své beaty jsem mohl předat jiným hudebníkům a zkoumat jejich interpretaci, což dělám celý život. Tentokrát jsem ale měl u vlastního labelu naprostou svobodu a nikdo mi nediktoval, jaký postup mám zvolit. Rozhodl jsem se zariskovat. Nestálo to mnoho peněz za pronájem studia ani za angažování dalších hudebníků a nakonec se z toho stal jakýsi dokument o tom, kde se právě nacházím. Všechno nakonec dobře dopadlo.

Udělal jste po kompoziční stránce něco jinak než na předchozích albech?

Předchozí alba vznikala tak, že jsme s hudebníky dlouho improvizovali ve studiu na základě drobných nápadů. Z mnoha hodin nahrávek jsem pak hledal úseky, které rezonovaly, a skládal z nich hudební oblouk.

Toto album vznikalo jinak – jakoby zdola nahoru, ze země. Začal jsem beaty, které jsem vytvořil třeba v hotelu nebo v letadle. Postupně jsem na nich pracoval a zjišťoval, jaké melodie z nich přirozeně vycházejí.

Saxofon je jedním z mých mnoha hlasů.

Zmínil jste, že jste nahrával na cestách, mimo běžné studio. Jaké byly největší výzvy tohoto procesu?

Zpočátku jsem ani nevěděl, že vytvářím album, takže jsem soubory nesprávně spravoval a ukládal. Teprve jsem se učil používat vybavení. Další výzvou byl hluk v pozadí při nahrávání za pochodu. Po normalizaci zvuku se zesílil a působil rušivě. Musel jsem se vracet, nahrávat znovu nebo řešit spoustu technických detailů.

Mám rád lo-fi zvuk a baví mě nečekané zvukové dimenze, které vytvářejí hloubku. Někdy ale tento přístup narazí na realitu, když objevíte skrytý hukot, který ve skladbě zkrátka nechcete.

Co vás vedlo k rozhodnutí založit vlastní nahrávací společnost?

Čtěte také

Shabaka se vrátil na Zem

Vypršela mi předchozí smlouva a měl jsem možnost volby. Album nebylo finančně nákladné, takže jsem nepotřeboval kapitál od velkého vydavatelství – to je někdy jako vzít si půjčku s vysokým úrokem. Chtěl jsem prozkoumat cestu vlastního vydavatelství. Pracuje na tom tým, takže nedělám úplně všechno sám, ale smluvní podmínky jsou pro mě mnohem výhodnější.

Mám svobodu riskovat bez tlaku na splnění cizích komerčních standardů. Neměl jsem například peníze na plnohodnotný videoklip, ale myslím si, že pokud video není vizuálně naprosto ohromující a plně v souladu s hudební vizí, stejně nedává smysl. Vizuální stránku tedy oželím, dokud nebude dokonalá.

V rámci turné s vámi bude cestovat bubeník Austin Williamson. Nebude zapojení dalšího hudebníka v rozporu se sólovým záměrem alba?

To máte pravdu, ale živé vystoupení je prostě jiná situace. Původně jsem chtěl prezentovat sólovou vizi, ale v kontextu koncertování mám rád výměnu názorů s dalšími hudebníky a okamžik, kdy někdo na vaše nápady s nadšením reaguje. Jsem zvyklý hrát v kapele, a i když tohle není plnohodnotná skupina, hluboce si užívám spolupráci s ostatními. Nakonec jsem si uvědomil, že bych během turné rád sdílel intimitu hraní ještě s jedním člověkem. Sólová vystoupení ale také úplně neopouštím.

Shabaka Hutchings|foto:Joseph Ouechen

Kromě debutu na vlastním labelu je pro vás album zároveň debutem v roli rappera. Připravoval jste se na to nějak zvlášť?

Bylo to těžké, protože takhle svůj hlas běžně nepoužívám a nemám žádný trénink. Někdy se mi hlas vytrácel nebo jsem cítil napětí v krku. Proces spočíval v nahrávání demo snímků, jejich poslechu a učení se technice, abych dokázal třeba tři minuty bez přestávky plynule artikulovat slova.

Zvykal jsem si na to, jak můj hlas zní a jak vyslovuji jednotlivá slova. Potom jsem si do sluchátek pouštěl melodie, zapisoval si nápady a broukal rytmickou kadenci, abych nabral plynulost toku. Do něj jsem pak doplňoval samotná slova.

Použil jste na albu všechny flétny, které máte k dispozici?

Většinu jsem jich vlastně vynechal. Nesnažím se vytvořit přehlídkové album, na němž bych ukázal všechno, co vlastním a umím. Jde o to mít k dispozici širokou paletu a zjistit, co funguje nejlépe.

Hodně jsem používal altové flétny a brazilské pifano flétny, které mají skvělý rozsah pro plné hraní skladeb. Japonské flétny šakuhači jsem na albu nepoužil vůbec; objevují se na něm jen některé velké bambusové flétny.

Když objevujete novou flétnu, zajímáte se o tradiční způsoby hry, nebo k ní přistupujete čistě po svém?

Nejdřív si nástroj vyzkouším. Pokud mě nadchne jeho rezonance, začnu ho co nejvíc poslouchat na nahrávkách. Snažím se o něm zjistit co nejvíc, ale k cizím tradicím přistupuji trochu neuctivě – v tom smyslu, že se je nesnažím otrocky replikovat.

Vážím si jich, naslouchám jim a zkoumám, jakou atmosféru mají vyvolat, ale hraji po svém. Učím se od úplných základů: pomalu se snažím prodlužovat tón, chápat rozsah a následně obohacovat vlastní výraz.

V podcastu s Leem Sidranem z roku 2024 jste zmínil, že vás západní, tedy příčná flétna dříve nelákala. Změnilo se to s altovou flétnou?

Čtěte také

Shabaka zve k intimním flétnovým meditacím

Byla to úplná náhoda, stejně jako můj návrat k saxofonu. Šel jsem kolem obchodu s hudebními nástroji, uviděl ve výloze altovou flétnu a rozhodl se ji vyzkoušet. Šlo o kvalitní nástroj pro začátečníky, mírně potažený mědí. Měl jsem z ní skvělý pocit a líbil se mi její zvuk. Řídím se zkrátka tím, že když se u něčeho cítím dobře, jdu do toho.

V rozhovoru pro POW MAG jste mluvil o dýchání v souvislosti s rytmem a hloubkou dechu. Můžete to vysvětlit podrobněji?

Lidé se často zaměřují na to, kolik vzduchu přijímají, místo aby vnímali, jak ho tělo přirozeně přijímá. Dýchání je přirozený proces nutný k přežití a mělo by při něm docházet k uvolnění. Kvůli každodennímu stresu si však v těle držíme spoustu napětí, které dýchání potlačuje.

Dýchání mi pomáhá pochopit, kde v těle mám napětí, a umožňuje mi je uvolnit. Stačí si ho více uvědomovat, dýchat pomaleji, bez napětí a s delším výdechem.

Udržet v dnešním rychlém hudebním průmyslu tempo takzvaného „pomalého umělce“ může být obtížné. Jak se s tím vyrovnáváte?

Pracuji pomalu, ale zato důsledně. Často pracuji na dalším albu, nebo i na dvou, s velkým předstihem. I když tedy postupuji pomalu, můj výstup může být nakonec rychlejší než u jiných umělců.

Čtěte také

Shabaka Hutchings: Historii jazzu tvoříme právě teď

Pomalost je nezbytná k pochopení toho, co právě děláte, abyste nebyli jak na běžícím pásu. Zároveň ale existuje reálný systém, v němž se pohybujeme, a ten vyžaduje výsledky. Funguje to u mě v podstatě jako u želvy: neustále a vytrvale se pomalu pohybuji kupředu.

V podcastu jste rovněž zmínil, že se s partnerkou chystáte opustit Evropu a cestovat po světě bez stálé základny. Jaký největší postřeh jste si z toho odnesl?

Nejdůležitější zjištění je, že zkrátka potřebujete místo k bydlení. Romantická představa života bez základny se ukázala jako znepokojivá a zjistili jsme, že nám chybí kotva. Přimělo mě to přemýšlet o tom, co vlastně znamená domov a jak si ho vytvořit i na cestách, kde můžeme zázemí nacházet různými způsoby, klidně i trochu metafyzičtějšími.

V listopadu vystoupíte v Praze na festivalu Prague Sounds. Máte k České republice nějaký zvláštní vztah?

V Praze už jsem v minulosti hrál a vždycky jsem si tu atmosféru užil. Město je samozřejmě velmi krásné, i když k němu nemám žádný hlubší osobní vztah.

Jaké jsou vaše hudební plány na nejbližší dobu?

U vydavatelství se chystá několik různých nahrávek. Bude mezi nimi projekt s Danem Nichollsem, Dudù Kouatém, Sebem Rochfordem a dalšími. Měla by vyjít také nová deska s Hieroglyphic Being a řada improvizovaných nahrávek, například s palestinským hudebníkem Dirarem Kalashem nebo s Patem Thomasem. Doufám, že všechno vyjde ještě letos.