Když je hudba stále „na cestě“. Jaká jsou koncertní alba Nikol Bókové?

Dvě nová koncertní alba – jedno natočené s triem, druhé s kvartetem – to potvrzují přesvědčivěji než jakákoli teoretická úvaha. Obě nahrávky vycházejí z již známých studiových alb, ale ukazují je v jiném světle: méně kontrolovaném, otevřenějším a v jistém smyslu dobrodružnějším.

Víc prostoru nadechnutí

Koncertní album tria, pořízené na polském festivalu JAZZtrzębie, pracuje s repertoárem, který posluchači znají především z desky Feathers a z dalších autorčiných nahrávek. Rozdíl mezi studiovou a živou verzí tu však není jen otázkou vyšší energie nebo drobných posunů tempa. Ve studiu působí Bóková často jako jemná architektka, která hlídá proporce, barvy i ticho mezi jednotlivými tóny. Na pódiu se hudba uvolňuje, jednotlivé skladby dostávají více prostoru k dýchání a trio – s kontrabasistou Martinem Kociánem a bubeníkem Michałem Wierzgońem – funguje jako skutečně rovnocenný organismus.

Posluchač nesleduje rekonstrukci studiových alb, ale jejich další kapitolu.

Důležitou roli zde hraje vzájemná důvěra: hudebníci se už dobře znají, mohou si dovolit zpomalit, nechat motiv doznívat nebo jej naopak rozvinout do nečekaného směru, aniž by se rozpadla celková forma skladby. Právě tato důvěra umožňuje, aby se jemné, lyrické pasáže přirozeně střídaly s momenty výraznějšího pulzu. Rytmika zde není pouhým doprovodem, ale aktivním partnerem, který se podílí na tvarování celku. Koncertní záznam tak nepůsobí jako „živá kopie“ studiové desky, ale jako svébytná výpověď o tom, kam se hudba Nikol Bókové v čase posunula.

Ustoupit ve prospěch celku

Ještě zřetelnější proměnu přináší koncertní album kvarteta, pořízené na festivalu Colours of Ostrava. Rozšíření tria o kytaru Davida Dorůžky neznamená pouhé zahuštění zvuku, ale zásadní posun v dramatice i v práci s barvou. Dorůžkova elektrická kytara vstupuje do světa Nikol Bókové nenápadně, často v podobě jemných textur nebo melodických stínů, jindy však přebírá roli hybné síly a posouvá hudbu blíž k jazzrockové otevřenosti. Kvartet tak nabízí širší dynamický oblouk: od meditativních, téměř komorních pasáží až po momenty, kdy se hudba opře o puls a zřetelný tah vpřed.

Zatímco trio staví především na intimním dialogu tří hlasů, kvartet umožňuje větší kontrasty a vrstevnatější zvukovou strukturu. Klavír zde nemusí být neustále v popředí, může ustoupit a nechat skladbu vyrůstat z jiného centra. Právě tato schopnost ustoupit vlastnímu nástroji ve prospěch celku patří k výrazným rysům autorského myšlení talentované pianistky a skladatelky.

Kvalita, která nezestárne

Čtěte také

Pro Japonsko mám slabost, říká Nikol Bóková

Obě koncertní nahrávky spojuje jeden podstatný rys: pocit, že hudba je stále „na cestě“. Nikol Bóková zde nepředkládá definitivní verze skladeb, ale spíše jejich aktuální podobu – záznam určitého okamžiku, nálady a souhry. Právě v tom spočívá jejich síla. Posluchač nesleduje rekonstrukci studiových alb, ale jejich další kapitolu. Hudbu, která se neuzavírá sama do sebe, nýbrž se pokaždé znovu rodí v kontaktu s publikem, s prostorem a s okamžikem.

Pro ty, kdo znají Bókovou především ze studiových nahrávek, jsou obě koncertní alba cenným doplněním mozaiky. Ukazují, že její tvorba není postavena na efektech ani na virtuózní exhibici, ale na schopnosti naslouchat – spoluhráčům i vlastní hudbě v okamžiku, kdy vzniká. A právě to je kvalita, která v jazzu nikdy nezestárne.