Když jeden hraje za čtyři. Pohled do kuchyně „střihorukého“ Natea Wooda

Nové album Kneebody přichází po docela dlouhé pauze. Jaké to pro vás bylo vrátit se s kapelou do studia?
Bylo to skvělé. Vedli jsme debaty o tom, v čem by to mohlo být jiné, protože je to naše první deska, na které hraji na bicí i basu zároveň. Několik skladeb jsme takhle udělali už na albu z roku 2019, ale tohle je poprvé, co je takhle pojatá celá deska, takže jsme si říkali, jestli bychom neměli znovu promyslet, jak ta kapela funguje. Jsme teď čtyři místo pěti. Jenže pak jsme vešli do studia a všechno se rozjelo. Dost k tomu přispívá, že spolu hrajeme už přes dvacet let, šlo to zkrátka samo.

Hrát jen na jeden nástroj už mě nevzrušuje.

Na téhle desce ale byly kompozice předem míň rozpracované, čili tam bylo tam víc kolektivního dotváření, pár z nich jsme pak ještě sestříhali do výsledného tvaru. To je také důvod, proč jsou některé skladby řidší. Mně osobně ten výsledek hrozně sedí. Tipuji, že budoucí věci Kneebody se tímhle směrem vydají, že budou zvukově řidší.

Takže byste řekl, že to pro kapelu byl určitý zlom?
Trochu ano. Jednak proto, že hraji obojí, takže můj přístup je trochu jiný, obzvlášť na bicí. A na basu taky hraju jinak než Kave (Rasteger – předešlý basista, pozn. autora). Má to tedy trochu jiný feel, ale pořád to zní jako Kneebody.

Řekl bych, že když hraji bicí a basu zároveň, zním tak z 85 % stejně jako když hraji jen na bicí, takže většina charakteru je tam pořád. Každopádně je tam určitý posun. Myslím, že to je také díky té pauze, kterou jsme si dali. Všechny ty roky zkušeností jsou tam znát, navíc se máme navzájem fakt rádi, to je tam slyšet.  

Nate Wood na basu v duu s Donny McCaslinem: 

A když je to, jak říkáte, první deska Kneebody, kde hrajete na bicí i basu současně, jaké role jste si tentokrát zvolil? Spíš podpůrné, nebo jste nosil i nové nápady?
Do Kneebody jsem vlastně nikdy nápady nenosil. Na albu The Line je jedna skladba, myslím, že se jmenuje „Needless“, kterou jsem přinesl – taková jednoduchá kostra. Jinak jsem pro tenhle projekt nic nepsal.

Můj vklad je ale i tak poměrně velký, protože jsem desku míchal a masteroval. Měl jsem tedy dost co říct k tomu, jak to bude znít. Občas, když s tou kapelou nahrávám, si už při nahrávání říkám: „Tady bych v postprodukci rád přidal tenhle efekt...“ Když pak přijde čas mixu, konečně hudbu můžu dotvarovat.

Když vás při nahrávání něco takového napadne, zastavíte někdy třeba kapelu se slovy „pojďme to zahrát trochu jinak, protože tady slyším něco jiného“?
Nikdy nikomu neříkám, co má dělat. A nikdo nikomu nic nenařizuje ani v téhle kapele. Spíš se to hudebně snažíme navigovat. Zvlášť s naším cue systémem si každý umí nějak prosadit svůj nápad. Je to hodně kolektivní. Nikdo nedominuje, posunujeme se společně.

Kneebody|foto:Gilad Hekselman

Jak se lišil proces psaní v této nové sestavě?
Byl jiný v tom, že tam nebyl Kaveh, on je skvělý skladatel. Ben se pokusil napsat jednu skladbu „kavehovsky“ – víc jako hymnu. Kavehův hlas nám samozřejmě chyběl. Ale právě protože ty skladby nebyly dopředu úplně rozpracované, byla práce víc kolektivní. Zajímavé také je, jak lidé přijali ty jednodušší věci. Ne že by na tom záleželo, ale vlastně to potvrzuje směr, o kterém jsme přemýšleli, že jednoduchost může být v něčem účinnější.

Přejděme teď k nové desce Donnyho McCaslina, Lullaby For The Lost, kde také hrajete. Jak se ten proces lišil oproti desce Reach od Kneebody?

S Donnym hraji od roku 2011. Nejdřív jsem zaskakoval za Marka (Guilianu) na bicí. Kolem roku 2016 jsem začal zaskakovat za Tima Lefebvra na basu. Pak jsem v té kapele s Donnym začal hrát na oba nástroje rovnocenně. Když jsem byl volný, jel jsem turné buď na bicí, nebo na basu, podle toho, co bylo potřeba. V jednu chvíli, když jsem rozjel svůj projekt fOUR, jsem některým lidem řekl, že už basu brát nebudu, protože jsem toho měl zkrátka moc, a Donny byl jeden z nich.

Čtěte také

Státní svátek s jazzem: ČRo Jazz Fest přiveze kultovní Kneebody

Na téhle desce mě chtěl hodně, ale velkou část turné zmeškám, protože máme dítě a moje žena hodně cestuje. Hraji ve čtyřech skladbách. Nahrávání bylo trochu „komando“ styl – měli jsme dva až tři dny ve studiu. Myslím, že častěji na desce uslyšíte Zacha Danzigera než mě. Snažili jsme se co nejrychleji chytit dobrý take. Dvě skladby jsem myslím nahrál s Jonathanem Marronem a dvě s Timem Lefebvrem (na basu). V zásadě jde o to nahrát pár takeů, dokud Donny nebo Tim neřeknou, že máme ten správný. Pak už jen něco opravíme a hotovo. Je to rychlé. Nikdo z těch lidí, se kterými pracuji, není extra kritický. Důležité je zachytit náladu té skladby.

Myslím, že Donny používá na mix Davea Fridmanna a taky Stevea Walla. Finální nahrávku jsem ještě neslyšel, ale oba jsou v mixování orientovaní na produkci. Vezmou elektro‑jazzový projekt, a ještě ho vylepší produkcí: modulace, delaye, zkreslení, dynamické změny… Jde o to, že my hrajeme jako naživo a oni to pak „zvětší“. 

Nate Wood na basu a bicí s kapelou Kneebody:

A jaké to bylo pro vás po Reach sedět u Donnyho „jen“ za bicí soupravou? Baví vás něco z toho víc?
Často hrávám jen na bicí – třeba v Ben Wendel Quartetu. Každopádně teď už to spíš půlím – půlka je jen bicí a půlka je kombinace bicí a basa. Je to dost jiné. Když hraji jen na bicí, cítím víc svobody. Když hraji obojí, cítím se silnější, protože můžu ovlivňovat i harmonii, což je svoboda, kterou bubeníci dřív neměli. A můžu na místě vymýšlet unisona, která by jinak nešla natrénovat. Takže mě baví obojí.

Musím také podotknout, že od té doby, co hraju víc nástrojů najednou, mám pocit, že mě už tak nevzrušuje hrát jen na jeden nástroj. Nemám ten stejný adrenalin jako dřív. Ne že bych byl lepší na jednotlivé nástroje, jen se mi zvětšila kapacita.

Jako bubeník stejně musíte používat všechny čtyři končetiny nezávisle. Myslíte, že je přirozenější dojít k multi-instrumentalismu z bicích než z basy?
Myslím, že ano. Pointa je, že jsem technicky zdatný jak na basu, tak na bicí. Není to tak, že bych hrál na bicí a řekl si, že budu zároveň hrát také na basu a učil se ji rovnou takhle. Na basu už jsem uměl. Je to pro mě přirozené, nemusím nad tím přemýšlet. A protože už jsem na bicích hrál „čtyři nástroje“ (ruce/nohy), jen jsem to rozdělil na harmonii a rytmus a trochu víc jsem to oddělil. Není to tak velký skok. Kdybych byl basák a chtěl hrát bicí, musel bych být nejdřív dobrý bubeník. A když jste dobrý bubeník, už máte mozek rozdělený. Klíč je být dobrý na jednotlivé nástroje, teprve pak je můžete spojit.

Není to vlastně tak neobvyklé. Přemýšlel jsem o tom: třeba nejuctívanější tvorba Boba Dylana je z doby, kdy hrál najednou na tři nástroje – zpěv, kytara a foukací harmonika. Lidi to dělají dlouho, ale to, co dělám já, je zkrátka novější varianta.

Woodův sólový projekt fOUR:

Pojďme k vašemu sólovému projektu fOUR – hrajete na klávesy, zpíváte a zároveň hrajete také basu a bicí.
Na nové desce je vlastně hodně kytary místo basy. Vymyslel jsem, jak to rozdělit: hraji sedmi-strunnou kytaru s nízkým béčkem a nízké struny B a E vedu do basového zvuku uprostřed, zatímco kytarový aparát je vlevo. Je to trochu víc procesované. Teď tedy můžu nahoře hrát akordy, dole basu a hrát sóla. Nové věci jsou spíš kytarové – řekl bych 70 % kytara, 30 % basa.

Jak v tomhle projektu vznikají skladby – jsou to skici, které vyplňujete, nebo je to hodně zkomponované?
Je to dost komplexní. Mám za sebou tři desky pod svým jménem, kde hraji všechny nástroje – takový „singer‑songwriter“, komplexní pop. Je to, řekl bych, hyperkomponované – basové linky atd. jsou celé pevné. Tady jsem to tak mít nechtěl. Hodně vycházím z improvizace. Často se nahrávám, improvizuji a pak si to poslechnu a řeknu si: „Líbí se mi minuta dvě a minuta osm a minuta dvacet – co kdybych to poskládal, bude z toho skladba.“

Když něco sepíšu úplně čistě a pak to hraju, často to nevyzní dobře. Většinou je to lepší, když to vyplyne z něčeho přirozeného, co už vím, že funguje. Snažím se pracovat v rámci určitých hranic, ale aby to přitom nepůsobilo svázaně. U popovějších věcí je to spíš mix – část vznikne improvizací a pak si zkusím představit, jak by k tomu mohl znít text, a ten tam doplním.

Jak vznikl nápad hrát na čtyři nástroje najednou?

Na bicí a basu hraji současně asi od roku 2005, kdy jsem příležitostně také zpíval vokály. V LA jsem hodně hrál pop, takže jsem často současně hrál bicí, basu a zpíval. Nikdy jsem to ale nijak zvlášť netrénoval. Nikdo jiný to nedělal, tak jsem to nebral moc vážně. Zach Danziger mi jednou řekl, že je to možná to nejlepší, co dělám – a měl pravdu. Pak jsem viděl Deantoni Parkse a Joshe Diona, jak to dávají jako multiinstrumentální lídři, a řekl si: jo, to musím zkusit taky.

Nate Wood na ČRo Jazz Festu 2022|foto:Jiří Šeda

Už předtím jsem nahrával desky sám, ale nenapadlo mě to dělat jako lídr. Přidal jsem klávesy. Bohužel jsem maximalista, takže mi dělalo problém mít jen jedny (klávesy) a basu. Jakmile jsem měl dvoje klávesy nad sebou, řekl jsem si „OK, teď můžu nahrávat“. Postupně jsem svůj setup rozšiřoval a dnes už jsem na maximu toho, co se vejde do kufru. Momentálně mám setup: monosynth, dva polysynthy, separátní monosynth na arpeggia a další věci, kytara a basa ve dvojitém futrálu, zpěv, a samozřejmě bicí.

Jak rozhodujete, jakou roli bude mít který nástroj v aranžích? Určujete si nějaké priority?

Ani ne, spíš sleduju, co mě zrovna táhne. Teď mě třeba zajímalo, jestli dokážu hrát kytarová sóla jen jednou rukou a jak mi to změní přístup, protože jsem spíš pomalejší hráč, víc zaměřený na tón. Pick attack je pro mě hodně důležitá součást zvuku. Prostě jsem si chtěl zkusit, co s tím dokážu. Takže v první várce skladeb je víc kytarových sól. Všechno to drží pohromadě proto, že je to pořád jeden člověk a že moje kompoziční ucho je docela jasně dané.

Dejme tomu, že v určité situaci hrajete současně na čtyři nástroje a pak jen na dva. Je to skok mezi různými světy, nebo se až tak moc nemění?

Je to pořád to samé. Musel jsem věci zjednodušit tak, aby fungovaly za všech okolností. Mít techniku na bicí, kterou použiju nahlas i potichu, paličky, které fungují v obou případech. Chci se cítit stejně, když hraju jen bicí, i když hraju čtyři nástroje najednou. Někdo říká, že k psaní nebo tvorbě potřebuje tu správnou náladu. Já to tak nemám – pro mě je to spíš o tom být soustředěný a prostě makat. Takže můj přístup je pořád stejný.

Dělat všechno najednou je jiné hlavně v zodpovědnosti – všechno musí znít dobře. Jsem na pódiu sám, takže se musím jinak napojit na publikum, být vnímavější k prostoru, a to není jednoduché, když hraješ čtyři věci najednou. Myslím, že kámen úrazu není technika, ale to, jak to předat lidem. Dát jim šedesát minut hudby a udržet to zajímavé. Ne nějaká ‚song-and-dance‘ show, ale držet náladu a hrát pro daný prostor

Dává vám tenhle sólový projekt větší svobodu?

Ano. Svoboda je v podstatě nekonečná a záleží jen na tom, jak dobrý zrovna jsem. Nejsem sice klavírista, ale čím víc na pianu dělám, tím víc se mi otevírají dveře k improvizaci. A čím víc hraju kytaru a bicí zároveň, tím víc cest se přede mnou rozevírá. Improvizace v jedné osobě funguje způsobem, který u spolupráce s druhými není možný.

Výjimkou je moje duo s Jasonem Lindnerem – já hraju bicí a basu, on klávesy a drum machines – tam prostě přijdeme a hrajeme. To je projekt, který se pocitově nejvíc blíží mému sólovému hraní, protože oba můžeme improvizovat jako jeden organismus. Ale jinak je svoboda, kterou mám o samotě, nesrovnatelně větší.

Nate Wood na basu a bicí v kapele Trio Grande:

Co byste poradil lidem, kteří by chtěli zkusit hru na více nástrojů současně, podobně jako vy?

Můžu mluvit jen za sebe. Nejdřív jsem do hloubky studoval basu a samozřejmě i bicí. Mám za sebou stovky, možná tisíce hodin hraní naživo na oba nástroje. Byla doba, kdy jsem hrál skoro jen basu. Pak už dávalo smysl ty nástroje spojit. Takže moje rada by byla: buďte opravdu dobří na každý nástroj zvlášť, a pak je můžete propojit. Pravidla pro to neexistují. Jedinými limity jsou vaše vlastní mantinely a představivost.

Často narážím na to, že někteří to berou jen jako kuriozitu, a ne jako plnohodnotnou hudbu, že je to z nějakého důvodu méně hodnotné. Ale hudba je přece o kreativitě, o umění, o sebevyjádření – neměla by mít pravidla. Bubny jako set existují sotva sto let. Předtím se hrál velký buben, malý buben a činely každý zvlášť. Pak se to spojilo a chvíli to taky působilo jako novinka. Dnes je to standardní nástroj. Stejně tak vnímám multi-instrumentalismus: nejdřív novinka, pak normální věc. Není důvod to nezkoušet. A není ani nutné být virtuóz na všechno.

Jediná ‚otcovská‘ rada: nastavte si nástroje tak, abyste si neublížili. Držte správný postoj, seďte rovně, postavte si je ergonomicky. Lidi se dokážou zranit i u jednoho nástroje, a když jich hrajete víc, riziko se násobí. O to důležitější je zůstat uvolněný.

Na podzim jedete s Kneebody na turné – dorazíte i do Česka. Máte na Česko nebo střední Evropu nějaké speciální vzpomínky? Připadá vám tamní publikum jiné?
Ano. Hraní v Česku (a párkrát jsem byl sólově i na Slovensku) mi přijde míň sešněrované než jiná část Evropy. Třeba Německo nebo Švýcarsko bývá rezervovanější. V Česku je to často elektrizující, víc vtahující. V Jazz Docku jsem hrál tolikrát s tolika různými kapelami. Vždycky je to zábava. Myslím, že v březnu hraji sólově v Brně. Zkusím kolem toho postavit turné. Mám to tam moc rád.

A co budoucnost – kromě toho, o čem jsme mluvili – nějaké další novinky?
Nic velkého – hrát s kamarády, zlepšovat se… Práci na fOUR beru jako koníček, protože je to vynikající mentální cvičení. Novou sólovou desku vydám příští rok. A na konci letošního roku asi nahrajeme další album s Kneebody. Prostě hlavně zůstat motivovaný a zdravý.