Kneebody zúročili pauzu v hraní i staré přátelství

V roce 2019 opustil Kneebody původní basista Kaveh Rastegar. Krátce poté vykolejil dění nejen na hudební scéně covid. Jenže vše zlé bývá k něčemu dobré. „Dát si od kapely pauzu a pak se k ní vrátit nám dalo šanci vlít do našeho soundu novou invenci a vyvíjet se,“ pochvaluje si saxofonista Ben Wendel.

Zásadní bylo rozhodnutí nepřijímat nového basistu. S tím, že se o party baskytary zároveň s bicími postará Nate Wood. Podobně, jako jsme to mohli vidět na Woodově vystoupení s Triem Grande 2.0 v rámci ČRo Jazz Festu 2022.

„Musel jsem změnit svůj přístup k Kneebody, což už jsem stejně chtěl dávno udělat. Zjednodušit a zefektivnit co dělám, víc se na hru soustředit. A užívám si to, protože dříve jsem v jazzu nic takového neslyšel,“ vysvětluje Wood.

Po pravdě, vizuálně efektní a nezvyklou dvojroli „baso-bubeníka“ si Wood vyzkoušel s Kneebody už na posledním albu před pauzou, Chapters (2019). Ovšem jen ve třech skladbách, ve zbylých ještě basoval Rastegar. Nyní musel Wood vystavět groovy na ploše celého alba.

Pochopitelně, s hrou na baskytaru převážně příklepy na hmatníku a s bicími obsluhovanými „jen zbylými končetinami“ znějí základy odlišně a střídměji. Byť v basovém spektru vypomáhá i klávesista Adam Benjamin. Zvýraznilo se soustředění na přímočaré taneční rytmy. Jestli je to k dobru věci či ne,   pak záleží pouze na vkusu posluchače. Zda má raději přehlednou pravidelnost nebo větší jiskření v dynamice.

Odstup od poslední desky měl ovšem jednoznačně pozitivní vliv nejen na vybočení z vyjetých kolejí, ale i na nahromadění tvůrčí energie a nápadů. Kvarteto si také dopřálo více času ve studiu, než je v jazzu obvyklé. Natáčením strávilo přes pět dní. „Dopřáli jsme si ten luxus, abychom se na sebe naladili a dostali do tempa.“ A jistě aby měli i víc času na cizelování nápadů.

Kneebody|foto:Gilad Hekselman

Inspirační zdroje k jednotlivým skladbám jsou přitom překvapivě široké, byť podle výsledku bychom je těžko odhadovali. Předlohou k Natural Bridge se stal Ensleyho zájem o starosvětské taneční dupárny lidových houslistů, „fiddlerů“. A v Long Walk zase Benjamin vycházel z klavírního základu jako pro baladu ve stylu country & western.

Žádná falešná skromnost

Styl Kneebody se ovšem zúžením sestavy, rozšířením inspirací (včetně world music i klasicizujících postupů) a zefektivněním groovů nezměnil. Pořád spočívá v kombinaci jazzové improvizace a promyšlených harmonií s hiphopovými, R&B i rockovými rytmickými postupy a popovou chytlavostí témat. Akorát je spravedlivé spolu s Kneebody připomenout, že to, co se dnes stalo prakticky stereotypem či módou, to tahle kapela pomohla před dvěma dekádami vytvořit.

„Už nejsme žádní malí kluci ze sousedství. Když se ohlédnu do minulosti, musím ocenit, jaký sound jsme vytvořili, a konstatovat, že jsme opravdu měli na scénu vliv. Říkejme tomu třeba naše dědictví,“ konstatoval bez falešné skromnosti Wendel.

S novou nahrávkou jsou pak všichni čtyři členové kapely navýsost spokojeni: „Nejlepším způsobem, jak to popsat, je, že Kneebody jsou nyní jaksi hbitější, pohyblivější. Dosáhli jsme větší lehkosti než kdy dříve,“ myslí si Shane Endsley.

Čtěte také

Virtuózní počin Bena Wendela

Muzikanti mají i vysvětlení, proč se jim tak dařilo, a nemusí se bát trochy sebevědomé sebechvály. Jde nejen o sehranost za téměř čtvrtstoletí existence Kneebody, ale také o výsledek skutečného kamarádství: „Kneebody jsou součástí mojí osobnosti. Hraju s těmi kluky od kolejních let, od devatenácti. Takže pro mě jsou na prvním místě Kneebody a pak teprve to ostatní,“ vysvětluje Wood.

A Wendel dodává: „Máte jen jedinou šanci v životě udělat si ‚staré přátele‘. Vždy jsem chtěl být součástí kapely, která se společně dlouhá léta vyvíjí jak muzikantsky, tak lidsky. Vznikne tak bezpečné místo pro tvorbu a sdílení zkušeností.“

Pokud dlouholetou spoluprací sestava zároveň neupadne do pohodlné rutiny, před kterou mohl pomoci kapelu ochránit odchod pátého zakládajícího člena i ten zpropadený covid (obé přece nabouralo komfortní zónu Kneebody), nese vzájemné napojení ovoce. Ale ať už cítí Kneebody v tvorbě jakoukoliv evoluci či proměnu, svoje příznivce albem Reach nezklamou – zůstávají sami sebou.