Kouzlo okamžiku: Průvodce koncertními alby jazzové historie

23. květen 2020

Živé desky jsou jako okénko do minulosti. Alespoň zprostředkovávají atmosféru magického okamžiku, když už jsme nemohli být „při tom“. Přečtěte si náš přehled těch nejvlivnějších i s ukázkami.

Leckteré periodikum se v minulosti pustilo i do anket Top 100 nejlepších živých jazzových snímků všech dob ‒ a ani stovka nestačila. Každý posluchač by našel něco, co mu ve výčtu chybí. Výběr nutně musí být subjektivní. Následující tipy, brutálně omezené na jednu desku za dekádu, samozřejmě nejsou žádnou absolutní hitparádou. Jde pouze o snahu potěšit poslechem a inspirovat k dalšímu pátrání.

Benny Goodman – The Famous 1938 Carnegie Hall Jazz Concert

Za 30. léta minulého století je výběr relativně snadný. Zaznamenaný koncert se stal legendou – a navíc neměl velkou konkurenci. Technické prostředky fonografického průmyslu ještě neumožňovaly snadno publikovat dlouhohrající nahrávku. První komerčně dostupnou „long play“ fonografickou desku sice firma RCA Victor vyrobila už v roce 1930, ale technologie dozrála k prvním smysluplným výsledkům až o dekádu později. Ostatně i tato nahrávka prvně vyšla až dvanáct let po svém vzniku, jako jedno z prvních jazzových 2LP.

Jak se dočteme v učebnicích, šlo o první jazzový a swingový koncert v prostředí dříve zasvěceném výhradně „vážné“ hudbě. Jen si představme dobovou atmosféru. Puritánští staromilci křičí cosi o svatokrádeži. Samotný Benny Goodman, naočkovaný do téhle akce svým tiskovým agentem Wynnem Nathansonem, nejprve váhá a bojí se, že půjde o uměleckou sebevraždu. Jenže týdny dopředu je vyprodáno. Pak slavný kapelník udá tempo... a mění historii. Získává populární hudbě nový respekt.

Od doby prvního vydání nahrávky v roce 1950 došlo pochopitelně k řadě reedic. Zásadní je ta z roku 1999, zahrnující řadu pasáží, původně vystřižených nebo krácených.

Bird And Pres – Jazz At The Philharmonic – The ’46 Concerts

Po průlomovém Goodmanově koncertu se jazz dostával na prestižní scény stále častěji. Například impresário Norman Granz pořádal od roku 1944 sérii jazzových koncertů hvězdných muzikantských sestav na „filharmonických“ pódiích. Mezi účinkujícími figurovaly legendy Nat King Cole, Ella Fitzgerald, Oscar Peterson...

Jako příklad ze slavných dob JATP vyberme třeba záznam Charlieho „Birda“ Parkera s Lesterem „Presem“ Youngem a celým all-stars bandem, pořízený v lednu 1946 v Philharmonic Auditoriu v Los Angeles (hraje tu i Dizzy Gillespie), doplněný snímky z dubna stejného roku a ze sálu hotelu Embassy taktéž v LA.

Snímek vyšel na vinylu poprvé v roce 1950. Firma Verve ho reedovala několikrát a v různých podobách. Psalo se o něm také, že Young ještě není po návratu z vojenské služby v dokonalé formě, ale ve zpětných recenzích převládají ty „pětihvězdičkové“. Protože bráno s odstupem času – tahle deska patří do základní jazzové učebnice.

The Thelonious Monk Orchestra At Town Hall (1959)

Konec se snadným výběrem. V páté dekádě minulého století se urodila plejáda vlivných koncertních snímků. Možná dostal přednost zrovna tento, protože jeho nadčasovosti dělá výtečnou reklamu Jason Moran svojí osobitou reinterpretací materiálu v projektu In My Mind - Monk At The Town Hall 1959. Máme zkrátka nápadnou a i na našich pódiích slyšenou ukázku pořádného ovlivnění. Navíc deska vykresluje nejen Monkovu paličatou genialitu a odzbrojující zdánlivou potřeštěnost, ale také přináší novátorská aranžmá Halla Overtona.

Nicméně mezi nejpovedenějšími živáky 50. let by mohl Monk klidně konkurovat sám sobě výtečným snímkem Thelonious Monk Quartet with John Coltrane At Carnegie Hall 1957, i když deska vyšla až s dlouhým odstupem v roce 2005.

Ve stejné dekádě exceloval Duke Ellington v Newportu (1956), což mu vyneslo novou vlnu popularity. Vyšla nahrávka Sonnyho Rollinse A Night At The Village Vanguard (1957). Miles Davis „dobyl“ Birdland a potvrdil svoji výjimečnost (snímky z roku 1951 se objevily na trhu v roce 2004).

Ve stejném legendárním klubu zářil Art Blakey (A Night At Birdland Vol. 1 a Vol. 2, dobové vydání z roku 1954). Billie Holiday okouzlila Carnegie Hall (1956, první vydání záznamu na LP pochází z roku 1961). Gene Krupa a Buddy Rich uspořádali The Drum Battle, bubenickou bitvu v rámci Jazz At The Philharmonic 1952, coby heroldi jim posloužili Lester Young či Oscar Peterson a klání byla přítomna i králova Ella Fitzgerald (první vydání 1960). Errol Garner dal svůj Concert By The Sea (1955)... atd. atd. Těžký výběr, že?

Charles Lloyd – Forest Flower (1967)

Volba živé desky 60. let bude ještě náročnější, ale nemá cenu psát dlouhé seznamy. Na mysl se sice derou kouzla Johna Coltranea ve Village Vanguard (1962), sugestivní protestsongy Niny Simone na albu In Concert (1964), famózní (nejen) evropské „živáky“ Milese Davise... ale Prince temnot si ještě pošetřeme. Co třeba Charles Lloyd?

Na Monterey Jazz Festivalu 1966 (koncertní LP Forest Flower ale vyšlo s ročním odstupem) měl saxofonista kapelu, ve které získával ostruhy tehdy ještě prakticky neznámý Keith Jarrett a mladý Jack DeJohnette před nástupem k Milesovi.

Deska vyčnívá ze záplavy třeba tím, že ukázala sílu nastupující generace, schopnost vyrovnat se s dědictvím velikánů předchozích dekád. Přenesla jazzovou energii a kreativitu i do druhé půlky 60. let, kdy v novátorství a invenci začal vládnout rock.

Miles Davis – Isle Of Wight (1970)

Jeden z nejvlivnějších jazzových koncertů proběhl 29. srpna 1970 na třetím ročníku britského festivalu na Isle Of Wight. Festivalu převážně rockového, na kterém excelovali Jimi Hendrix, The Who či Jethro Tull. Význam Milesova vystoupení tkví už v tom, že Princ temnot zahrál pro 600 000 posluchačů, v jazzových kruzích nevídanou masu, a podstatné části publika padla čelist. Když v deníku The Guardian publikovali žebříček „50 klíčových událostí v historii jazzu“, tahle figurovala pod pořadovým číslem 38.

Co si Miles Davis vypůjčil z rocku, to teď vrátil i s úroky a získal pro fusion armádu nových příznivců. Navíc napřímo ovlivnil zástup rockerů. Muzikanti by možná přísahali spíše na jiné záznamy ze 70. let. Třeba na výkon Weather Report zachycený Tokyu v roce 1972 a vydaný ještě téhož roku. Nebo na důkaz vlivu jiných světů na improvizovanou hudbu v Kolíně nad Rýnem v roce 1975, kde si za klavír sedl Keith Jarrett a jen rezonoval s božstvem jménem Inspirace. Jenže Milesův stín prostě dosáhne daleko.

Mimochodem, nenechejte se zmást datací nahrávky na Open Spotify, uvádějící rok 1969. Omyl vznikl zřejmě tak, že jedno z vydání záznamu zahrnoval disk Bitches Brew Live (2011), na kterém najdeme jak snímky z Isle Of Wight 1970, tak záznamy z Newport Jazz Festival 1969. Dodejme ještě, že s Milesem tu hrají Gary Bartz, Chick Corea, Keith Jarrett, Dave Holland, Jack DeJohnette a Airto Moreira. 

Pat Metheny Group – Travels (1983)

Když jsem měl možnost dělat s Patem Methenym rozhovor, prozradil o svých spoluhráčích: „Je zajímavé, že Gwilym Simcock sdílí cosi společného s dalším z mých oblíbených pianistů, Bradem Mehldauem. Oba prý byli jako mladí kluci silně ovlivněni mými nahrávkami. Ačkoliv Gwilym je o půl generace mladší než Brad, oba uvádějí jako zásadní inspiraci stejnou desku. Koncertní snímek Travels.“

Pisatel se nediví, tahle nahrávka patří k titulům, které ho jako náctiletého přitáhly k jazzu. Dvojalbový sestřih koncertních snímků z července až listopadu 1982, plný zvláštního melancholického kouzla cest, povyšuje živé hraní k formální a zvukové dokonalosti, srovnatelné se studiovým soustředěním a cizelováním. Zároveň však zachovává koncertní energii a kouzlo neopakovatelného.

A co devadesátá a další léta? Jsou příliš nedávno a v dobré paměti.

Spustit audio

Související