Kryštof Marek v Jazzotéce: Dvanáctitaktové blues je prazáklad všeho
Nadžánrový pianista, skladatel, aranžér a dirigent Kryštof Marek má v Jazzotéce co vyprávět. Vždyť do jeho záběru patří symfonické kusy, muzikály, písňová tvorba, scénická hudba pro divadlo i film a samozřejmě i řada jazzových projektů. Jaká hudba formovala jeho vkus?
Poklidnou atmosféru navodí nahrávka Markovy jazzové Svity č. 3, která zazní chvályhodně téměř bez přerušování, v desetiminutové délce.
„Oproti mé první a druhé suitě je zajímavé, že využívám stále menší a menší obsazení. Což naštěstí nemá žádnou návaznost na ekonomickou stránku věci. Jen si vybírám mně nejbližší muzikanty a jsem strašně rád, že se mnou hrají. Například se saxofonistou Davidem Fárkem jsem natočil spoustu svojí hudby, je to bezvadný muzikant i člověk,“ uvede autor jak kompozici, tak jednoho ze sólistů. Následuje pochopitelně výčet dalších hráčů, kterými jsou basklarinetista Petr Valášek a zpěvák Peter Strenáčik.
Moderátor Martin Brunner se zná s hostem z dob, kdy oba hráli v Kontrabandu Milana Svobody, na což Kryštof Marek vtipně reaguje bonmotem: „Zažili jsme spolu krásné dětství.“ Od té doby se ovšem pianistův a skladatelův záběr důkladně rozšířil o další obory. Což vedlo třeba k získání ceny Český lev za hudbu k filmu Masaryk. „Český lev, to byla taková souhra náhod,“ říká skromně host, ale dodává: „Myslím, že jsem hodně pracovitý.“
V souvislosti se všemi žánrovými přesahy však Marek zdůrazňuje: „Na počátku toho všeho byl jazz.“
Magnetofon po strýčkovi
„V jedenácti letech jsem totiž po strýci zdědil magnetofon se spoustou jazzových nahrávek, například Charlese Lloyda, Keithe Jarretta, Davea Brubecka... Od té doby mě tahle hudba úplně pohltila. I když jsem se postupně, nejdříve díky zadáním aranžmá pro orchestr, dal i na symfonickou muziku,“ popisuje host svoji cestu od žánru k žánru.
Jazz ovšem Kryštof Marek neopustil, i když už (momentálně?) neřídí svůj big band: „Big Band Sv. Blažeje teď moc nefunguje. Kluci mají další projekty, doufám, že jsou stále rozkročení do celého světa. Ale jsem dvacet let v triu s Pepíkem Vejvodou, natočili jsme spoustu věcí a zažili kupu srandy.“
Pak už host uvede jednu ze skladeb, která ho formovala: „Nahrávka, ke které mám velkou citovou vazbu, je deska Milese Davise Kind Of Blue, kterou jsem slyšel tak dvaapůltisíckrát, někdy od svých třinácti, čtrnácti, patnácti let,“ směje se. „Vybral jsem z ní ‚dvanáctku‘ Freddie Freeloader, protože dvanáctitaktové blues je podle mě základ všech základů.“
Po Milesovi se řeč stočí k Leonardu Bernsteinovi: „To je můj obrovský oblíbenec, veliká paráda. Přede dvěma nebo třemi lety jsem dokonce dělal v Plzni na provedení West Side Story, což byl vždy můj sen. I když se představení bohužel hrálo jen necelé dva roky. Na Bernsteinově hudbě je úžasné, že po pár taktech poznáš, o koho jde. A také, že je psaná, ale vůbec to tak nepůsobí. Protože působí životně a živelně, jsou v ní všechny zatáčky a fóry, které byl skladatel schopný absorbovat a pak je hodit na notový papír. Byl také geniální aranžér.“
V tuto chvíli nemůže zaznít nic jiného než ukázka z Bernsteinova díla. Konkrétně z geniálního propojení klasického a jazzového kánonu Prelude, Fugue And Riffs.
Jarrettova duchařina
Pianista Marek samozřejmě nemohl pominout svoje klavírní vzory. „Mezi pianisty, které jsem poslouchal opravdu důkladně, patří Keith Jarrett, to je jasné. Pak jsem trochu přešel na Breda Mehldaua. A do mého jazzového života samozřejmě patřili i Herbie, Chick a další chlapci.“
Na piano ale Marek není fixovaný. „U Jarretta jsem objevil desku, kde na piano ani moc nehraje, nebo tam není moc důležité. Především playbackuje různé flétny a další nástroje, a to je bezvadná muzika.“ Další ukázku tudíž logicky představuje část Jarrettovy neobvyklé suity Spirits. „Což je vážně duchařina,“ jako komentuje snímek Martin Brunner, který má desku stejně rád jako Kryštof Marek – a doporučil mu ji právě host.
Stejně jako další nahrávku, konkrétně Wayna Shortera a jeho album High Life (1995). Z té vybral Kryštof Marek kus At The Fair a upozornil na svoje oblíbené prolínání jazzového comba s klasicizující instrumentací. Vedle saxofonu autora tu stojí za pozornost například baskytara Marcuse Millera.
Povídání a tok hudby tím samozřejmě zdaleka nekončí. Celou Jazzotéku si můžete poslechnout kdykoli ze záznamu výše.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
